Midnight Sun Adventure 2014 #8

Část osmá – honem na jih

Maratonem naše putování nekončí, ale je teprve ve svojí polovině, alespoň geograficky. Už Tolkien věděl, že každá cesta tam musí být a zase zpátky. Stejně jako u Hobita i v našem putování platí, že druhá půlka bude rychlejší, klidnější a proto bude tenhle blog mít méně kapitol.

Z Tromso odjíždíme ve čtyři odpoledne a nejsme zrovna dychtiví po dalších dobrodružstvích, klasický efekt, když člověk dosáhne svého cíle, tak zbytek je už jenom víceméně povinnost. Jedeme tedy co nejrychleji na jih a protože nechceme kopírovat původní cestu po E6, volíme vnitrozemí Švédska.

Má to být asi 100km zajížďka, ale hned po překročení hranice toho rozhodně nelitujeme. Ne, že by výhledy byly natolik epesnější, sever Švédska asi nebude příliš častým námětem krajinkářů, ale super silnice a žádný provoz nám dovolují jet o poznání rychleji.

První zastávka je Kiruna, asi dvacetitisícové hornické městečko přibližně 150 kilometrů od norského přístavu Narvik, s nímž ho pojí koleje. Narvik nemá železniční spojení se zbytkem Norska, pouze právě do Kiruny a hlouběji do švédského vnitrozemí. Kiruna je podobný úkaz jako Most, pod městem se nacházejí zásoby železné rudy a celá obec by se měla vybudovat o pár kilometrů vedle (a hezčí a s památkama J). Příliš dlouho se nezdržíme, ono ostatně v neděli v deset večer tam příliš zábava nekvete.

Baníkpyčo Kiruna

Další zastávka je Gällivare. Jezdí se zde světový pohár v běžeckém lyžování a to je asi tak jediné, co o téhle obci vím. Podle bannerů při vjezdu do města to vypadá také na další hornickou oblast. Nás ale především zajímá benzínka, potřebujeme doplnit nádrž auta a vyprázdnit ty naše. To první se nám daří napůl (z nějakého podivného důvodu se nám nikde ve Švédsku nepodařilo natankovat plnou, stojany po určité době odmítají vydávat palivo), to druhé vůbec. Čerpací stanice byla evidentně centrem kulturního dění v Gällivare a na pokladně byla taková fronta, že jsme se nezvládli probojovat pro klíče k toaletám.

Nakonec jsme viděli i půlnoční slunce. Parkoviště na mezinárodní silnici E10 uprostřed Švédska

Jedeme přes noc, strídáme se za volantem a ve spaní a kolem osmé jsme přijeli do Östersundu. Poměrně pěkné město, kde si dáváme kafe, krátkou procházku centrem města, a tradiční benzínka a supermarket. Snídáme na biatlonovém závodišti, ostatně světáky v téhle disciplíně je opět jediná věc, kterou o Östersundu vím.

Ono prakticky celé pondělí je ve znamení putování po lyžařských sportovištích, ono ostatně ve vnitrozemí toho příliš zajímavého není. Chceme ještě se podívat do Lillehammeru, dějiště ZOH 1994, ale předtím navštěvujeme Sjusjoen (čti „šůšn“), vesnici, kterou proslavil Stanislav Řezáč svými výkony v bílé stopě, ale především následně před kamerou („meine taktik zkusit šůšn“).

Lillehammer je jedno z nejhezčích měst na naší cestě, je to relativně malá obec, odhadujeme to přibližně na velikost Mariánských Lázní. A není to jediná paralela, ve městě je spousta parků, je tam božský klid, ale přitom silnice do hlavního města je nedaleko. Po procházce se jdeme podívat na skokanské můstky, odkud je epesní výhled.

Naše putování po lyžařských venues zakončujeme v úterý na předměstí Osla, stylově na legendárním Holmenkolenu. První dojem je poměrně slabý, čekáme obrovskou arénu, ale celý stadion se skládá z jednoho skokanského můstku, biatlonové střelnice a tribun. Ale spousta běžeckých tratí vede v přilehlém parku a to je pro Norsko příznačné. Laik ani nemá šanci poznat, že je na místě, kde se více než sto let píše historie zimních sportů, stopy jsou citlivě spojené s lesem/parkem, který se rozkládá na kopci nad Oslem.

Chvíli po poledni dorazíme do samotného centra města a parkujeme na poloostrově, kde se nachází Norské lidové muzeum (Norsk Folkemuseum). Exhibice je poměrně rozhlehlá a v domech, parku a skanzenech je zachycen život norských lidí snad ze všech oblastí Norska od historie až po současnost. Rozhodně muzeum stojí za návěštěvu.

Potom se vydáváme podél moře až k budově opery, což je moderní stavba, kde lze po chodníku vylézt až na střechu, což samozřejmě s radostí děláme. Předtím ještě obědváme na molu v poměrně obyčejné restauraci, kde měli ale dobrou rybu a super rybí polévku (asi tak třikrát větší obsah ryb než v Bergenu na trhu za poloviční cenu).

Budova opery v Oslu

Od opery se vracíme zpátky hlavní třídou Karla Johana kolem budovy parlamentu až ke královskému paláci. Trochu jsme nechali průvodcovství na Monče, ať si také něco užije, poté, co jsme ji tahali po všech těch biatlonových střelnicích, já si pouze užíval atmosféru města. Takže na reference k památkám se zeptejte spíše jí. Za mě snad jenom shrnutí, že Oslo rozhodně stojí za návštěvu třeba na prodloužený víkend, navíc se do téhle destinace dají sehnat levné letenky. Ale spíše než akčních cen se řiďte předpovědí počasí.

Kolem deváté hodiny večerní opouštíme hlavní město a jedeme najít kemp někam poblíž švédských hranic. Chceme ještě do supermarketu nakoupit nějaké chutné potraviny, které u nás neseženeme (nebo jenom s obtížemi), což se nám daří, hledání kempu už méně. Takže spíme na zapadlé cestě asi deset metrů od dálnice. Ráno jdeme na celnici si nechat vrátit daně za suvenýry (princip funguje stejně, jako když jsme si nechávali v Německu před deseti lety vracet Mehrwertsteuer) a potom přes Švédsko, Dánsko a Německo do Prahy.