Midnight Sun Adventure 2014 #6

Část šestá – Lofoty

Ve čtvrtek přijíždíme na Lofoty v devět večer a máme v plánu trek nad Reine, což je asi 450 metrů vysoký vrchol a naskytuje asi nejmalebnější výhled v celém souostroví. Dokonce na Bored Panda a jiných podobných stránkách se tohle město dostalo mezi výběry zajímavých destinací focených ze vzduchu (a na rozdíl třeba od Káhiry a Mogadiša v dobrém J)

Ostatně nemáme příliš na výběr, přestože je 24 hodin denní světlo (o slunci se bohužel mluvit nedá), veškeré obchody, kavárny a muzea už mají zavřeno. V Reine nás místní obyvatelé upozorní, že trek není vhodné absolvovat, protože je čerstvě po dešti a vede to z velké části po kluzkých kamenech, je to tedy dost nebezpečné.

Tradiční sušení ryb ve vesnici Å

Měníme plány a jdeme se projít okolo jezera u městečka Sorvagen, já a Duke jdeme ještě asi o padesát metrů výše k dalšímu jezeru, které slouží jako zásoba pitné vody a všude jsou cedule upozorňující na tuto skutečnost, spolu se zákazy koupání. Předtím ještě večeříme a po chvíli se rozjasňuje a počasí se lepší.

Jedeme na konec hlavní silnice E10 do vesnice Å (na google maps to najdete spíše pod „Å i Lofoten“), kde se fotíme s místní kulinářsky/kulturní specialitou – Stockfish, tedy treskou zavěšenou na dřevěných věšácích, která se asi tři měsíce suší v mořském větru.

Druhý den ráno je poměrně příjemné počasí a vyrážíme na vyhlídku na Reine. Cesta je sice pořád ještě kluzká a docela strmá, Monča to zhruba v polovině výšlapu vzdává, navíc ji trochu bolí koleno, ale já s Dukem vyjdeme statečně nahoru, výhled je naprosto nepopsatelný. Moc dlouho se ale nezdržíme, neboť nahoře začíná poletovat sníh a foukat vítr, tak jsme nechtěli riskovat problémy na sestupu a šli jsme dolů.

No a co, tak máme Petřín

Celá cesta nahoru a zpět byla psaná na dvě hodiny a my to asi o deset minut přetáhli. Mimochodem, většina treků je zde uváděna nikoliv v kilometrech (to možná jako doplňující údaj, spolu s převýšením), ale v době, jak dlouho toto trvá absolvovat. A prý se jako benchmark neberou německé báby, ale „zkušený norský horal v dobré fyzické kondici“. Takže soutěživci jako já si vymysleli novou zábavu a sice zvládat tyhle treky rychleji, než je uvedeno. K Monči velké radosti - nicméně k její cti nutno dodat, že výšlap na Kjerag i Preikestolen jsme zvládli výrazně rychleji, než bylo v průvodcích uvedeno.

Další trek nás čeká asi po padesáti kilometrech, tentokráte na severním cípu ostrovů. Prý se má jednat o nenáročnou procházku s vyhlídkou na noční slunce. Cesta vede mezi ovcema k majáku, ze začátku se nejedná o nic závratného a potom se pouze proplétáme mezi útesy. K majáku dorazím sám a za to trmácení to moc nestálo. Nutno dodat, že jsme půlnoční slunce neviděli, jednak proto, že bylo celou dobu zataženo a také – a to je potřeba zdůraznit – protože jsme na trek vyšli ve dvě odpoledne.

Já jsem velmi silně podcenil podmínky a vyrazil poměrně nalehko. Počasí se na Lofotech mění rychleji než trenéři ve Slávii a na cestě zpátky jdu asi dva kilometry promrzlej v ledovém větru a dešti.

Bohužel počasí nám nepřeje ani nadále, podíváme se ještě do jedné rybářské vesničky a zbytek výletu po Lofotech absolvujeme autem, což ale rozhodně neubírá na zážitku (a to nejhezčí je k vidění stejně nad Reine).

Vyrážíme na sever do Andenes pozorovat velryby. Druhý den, kdy máme naplánovaný výlet na moře, se ale kvůli bouřím safari ruší a my se musíme spokojit pouze s muzeem.

V pátek kolem osmé hodiny dorazíme do Tromso, respektive do kempu asi 20 kilometrů za město, kde si po tréninku dopřáváme sprchu a jdeme se s Dukem podívat na chvíli do města, co nás čeká. První dojmy z města jsou skvělé, ale trochu nám kazí radost vytrvalý déšť.

Po týdnu, kdy jsme měli neuvěřitelné štěstí na počasí, nám variace ukazuje svoji odvrácenou tvář. Po zrušeném velrybím safari se strachujeme o podmínky během závodu, má být šest stupňů, déšť a vítr, prostě paráda.  Snad to nějak půjde, prvních osm testovacích kilometrů den před závodem jsme zvládli.