Midnight Sun Adventure 2014 #5

Část pátá – Trondheim a polární kruh

V úterý ráno brzo vstáváme a rychle se balíme, naše nocoviště nebylo zrovna pohodlné. Vydáváme se do Trondheimu, třetího největšího norského města, kde potřebujeme dotankovat a zároveň se jdeme na chvíli podívat do města. Nejprve ale bereme útokem McDonalds, nikoliv z nějaké přehnané lásky k tomuto řetězci, ale protože se tam dá najíst relativně levně a nepotřebujeme umět Norsky.

Mimochodem, prakticky každý zde mluví anglicky. Na turistických místech se to dá očekávat, ale mluví tady v pořádku každá postarší tetka. Už se ani nesnažím lidi oslovovat klasickým: „Excuse me, do you speak english?“, ale rovnou anglicky zdravím a táži se. Trondheim je navíc studentské město a Duke s nadšením prochází po městě, pořád připojen na Eduroam.

Nidarosdomen - Trondheim

Turistický průvodce by jistě našel v Trondheimu spoustu pamětihodností, my ale vyrazili pouze ke katedrále, což je největší gotický chrám ve Skandinávii a tradiční korunovační místo norských králů. Kousek vedle je poměrně nenápadná zbrojnice, kam jdeme na chvilku nahlédnout, navíc tam strávíme skoro hodinu. Je zde zachycena vojenská historie Norska od vikingů až po obě světové války a není náhoda, že se nachází v Trondheimu, toto město bylo vždycky strategická výspa kvůli své poloze. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že Norci měli vždycky ve válkách svůj lyžařský oddíl.

Od Trondheimu jedeme do Bodo, které je vzdálené asi 700 kilometrů a máme na přesun přibližně 24 hodin, takže se příliš nikde nezastavujeme – s výjimkou spánku a jídla, samozřejmě. A také nezapomínáme na „povinný“ trénink, čtyři dny před závodem to s Dukem chceme naposledy „prošťouchnout“ a dáváme si intervaly 3x2 a 2x1 kilometr v tempu rychlejším, než je závod. Doporučuji každému běžci si tohle někdy vyzkoušet jinde než na Ladronce nebo atletickém stadionu, nejlépe na mezinárodní silnici, když kolem jezdí kamiony. No dobře, zas tak dramatické to nebylo, v sedm večer tam už takový provoz nebyl.

Zatímco běháme, Monča nám připravuje večeři, už potřetí jíme u jezera guláš nebo omáčku od Monči mamky a babičky, které tímto zdravíme a děkujeme za chutné jídlo. Kromě toho, že restaurace jsou drahé, jak už jsem několikrát zmiňoval, tak v této oblasti se jich nachází poskrovnu, takže tahle forma stravování je zlatá. Abychom nebyli za úplné socky, budiž nám útěchou, že takhle se stravuje i většina Němců, akorát jedí v obytňákách. Ostatně, na cestě potkáváme různé šílence. Pár lidí se divilo, že jedeme na sever Norska autem, ale předjížděli jsme frajera, který jel ze Salzburgu na Nordkapp v traktoru, za kterým táhl karavan.

Ve středu kolem jedenácté hodiny překračujeme polární kruh a to doslovně. Nepřekvapivě se na 66. stupni a 33. minutě severní šířky nachází „polarsirkelsenteret“, kde se chvilku zdržíme, pár povinných fotek a kupujeme nějaké suvenýry. Polární centrum se nachází necelých 700 metrů nad hladinou moře a i tahle relativně nízká nadmořská výška má výrazný vliv na klima, všude kolem pustina, zatímco u moře je ještě zeleň, i když palmy zde pochopitelně nerostou. Díky golfskému proudu je klima u moře poměrně příjemné, i když cítíme zimu. Ale nejsou výjimky, že i takhle na severu jsou letní teploty přes 25 stupňů, zatímco lidé v Oslu navlékají svetry.

Na hranici polárního kruhu

Po chvíli se vydáváme do Bodo, což je relativně velké (na tuto oblast) přístavní město, docela moderní. Chceme stihnout ferry v 15:00, ale když dorazíme od přístavu, tak zjistíme, že tento přívoz nejede z technických důvodů a musíme počkat do 17:45, než budeme pokračovat v další části naší cesty, na souostroví Lofoty. Zatím trávíme čas v kavárně, samozřejmě s WiFinou, a snažíme se trochu ohřát.