Část osmá – honem na jih
Maratonem naše
putování nekončí, ale je teprve ve svojí polovině, alespoň geograficky. Už
Tolkien věděl, že každá cesta tam musí být a zase zpátky. Stejně jako u Hobita
i v našem putování platí, že druhá půlka bude rychlejší, klidnější a proto
bude tenhle blog mít méně kapitol.
Z Tromso
odjíždíme ve čtyři odpoledne a nejsme zrovna dychtiví po dalších
dobrodružstvích, klasický efekt, když člověk dosáhne svého cíle, tak zbytek je
už jenom víceméně povinnost. Jedeme tedy co nejrychleji na jih a protože
nechceme kopírovat původní cestu po E6, volíme vnitrozemí Švédska.
Má to být asi
100km zajížďka, ale hned po překročení hranice toho rozhodně nelitujeme. Ne, že
by výhledy byly natolik epesnější, sever Švédska asi nebude příliš častým
námětem krajinkářů, ale super silnice a žádný provoz nám dovolují jet o poznání
rychleji.
První zastávka je
Kiruna, asi dvacetitisícové hornické městečko přibližně 150 kilometrů od
norského přístavu Narvik, s nímž ho pojí koleje. Narvik nemá železniční
spojení se zbytkem Norska, pouze právě do Kiruny a hlouběji do švédského
vnitrozemí. Kiruna je podobný úkaz jako Most, pod městem se nacházejí zásoby
železné rudy a celá obec by se měla vybudovat o pár kilometrů vedle (a hezčí a
s památkama J). Příliš
dlouho se nezdržíme, ono ostatně v neděli v deset večer tam příliš
zábava nekvete.
Baníkpyčo Kiruna |
Další zastávka je
Gällivare. Jezdí se zde světový pohár v běžeckém lyžování a to je asi tak
jediné, co o téhle obci vím. Podle bannerů při vjezdu do města to vypadá také
na další hornickou oblast. Nás ale především zajímá benzínka, potřebujeme
doplnit nádrž auta a vyprázdnit ty naše. To první se nám daří napůl (z nějakého
podivného důvodu se nám nikde ve Švédsku nepodařilo natankovat plnou, stojany
po určité době odmítají vydávat palivo), to druhé vůbec. Čerpací stanice byla
evidentně centrem kulturního dění v Gällivare a na pokladně byla taková
fronta, že jsme se nezvládli probojovat pro klíče k toaletám.
Nakonec jsme viděli i půlnoční slunce. Parkoviště na mezinárodní silnici E10 uprostřed Švédska |
Ono prakticky
celé pondělí je ve znamení putování po lyžařských sportovištích, ono ostatně ve
vnitrozemí toho příliš zajímavého není. Chceme ještě se podívat do
Lillehammeru, dějiště ZOH 1994, ale předtím navštěvujeme Sjusjoen (čti „šůšn“),
vesnici, kterou proslavil Stanislav Řezáč svými výkony v bílé stopě, ale
především následně před kamerou („meine taktik zkusit šůšn“).
Lillehammer je
jedno z nejhezčích měst na naší cestě, je to relativně malá obec,
odhadujeme to přibližně na velikost Mariánských Lázní. A není to jediná
paralela, ve městě je spousta parků, je tam božský klid, ale přitom silnice do
hlavního města je nedaleko. Po procházce se jdeme podívat na skokanské můstky,
odkud je epesní výhled.
Naše putování po
lyžařských venues zakončujeme v úterý na předměstí Osla, stylově na
legendárním Holmenkolenu. První dojem je poměrně slabý, čekáme obrovskou arénu,
ale celý stadion se skládá z jednoho skokanského můstku, biatlonové
střelnice a tribun. Ale spousta běžeckých tratí vede v přilehlém parku a
to je pro Norsko příznačné. Laik ani nemá šanci poznat, že je na místě, kde se
více než sto let píše historie zimních sportů, stopy jsou citlivě spojené
s lesem/parkem, který se rozkládá na kopci nad Oslem.
Chvíli po poledni
dorazíme do samotného centra města a parkujeme na poloostrově, kde se nachází
Norské lidové muzeum (Norsk Folkemuseum). Exhibice je poměrně rozhlehlá a
v domech, parku a skanzenech je zachycen život norských lidí snad ze všech
oblastí Norska od historie až po současnost. Rozhodně muzeum stojí za
návěštěvu.
Potom se vydáváme
podél moře až k budově opery, což je moderní stavba, kde lze po chodníku
vylézt až na střechu, což samozřejmě s radostí děláme. Předtím ještě
obědváme na molu v poměrně obyčejné restauraci, kde měli ale dobrou rybu a
super rybí polévku (asi tak třikrát větší obsah ryb než v Bergenu na trhu
za poloviční cenu).
Od opery se
vracíme zpátky hlavní třídou Karla Johana kolem budovy parlamentu až ke
královskému paláci. Trochu jsme nechali průvodcovství na Monče, ať si také něco
užije, poté, co jsme ji tahali po všech těch biatlonových střelnicích, já si
pouze užíval atmosféru města. Takže na reference k památkám se zeptejte
spíše jí. Za mě snad jenom
shrnutí, že Oslo rozhodně stojí za návštěvu třeba na prodloužený víkend, navíc
se do téhle destinace dají sehnat levné letenky. Ale spíše než akčních cen se
řiďte předpovědí počasí.
Budova opery v Oslu |
Kolem deváté
hodiny večerní opouštíme hlavní město a jedeme najít kemp někam poblíž
švédských hranic. Chceme ještě do supermarketu nakoupit nějaké chutné
potraviny, které u nás neseženeme (nebo jenom s obtížemi), což se nám
daří, hledání kempu už méně. Takže spíme na zapadlé cestě asi deset metrů od
dálnice. Ráno jdeme na celnici si nechat vrátit daně za suvenýry (princip
funguje stejně, jako když jsme si nechávali v Německu před deseti lety
vracet Mehrwertsteuer) a potom přes Švédsko, Dánsko a Německo do Prahy.