Preview
Na cyklotrip jsem vyrazil s pěti zkušenými cyklisty, někteří z nich jeli už popáté, a s jedním nováčkem. Pro ty, co znají, tak krátká rekapitulace naší sestavy: Glen Vorel, Lukáš "Jookyn" Navrátil, Tomáš Barczi, Vašek Lidl, Míra Ondrejka (jediný, co není z Mariánek a okolí) a Martin Tengler. Celkově jsem byl před startem trochu nervozní, hlavně jsem se obávál, že si zapomenu nějakou zásadní věc, navíc jsem měl poměrně malou brašnu, nechal jsem si ale poradit Jookynem, co s sebou a co můžu nechat doma. Ve finále jsem toho příliš nevezl vzhledem k Dukovo konceptu zbytečníku, takže karimatka se třeba válela ve sklepě s tím, že na cyklotrip není potřeba (i když jsou chvíle, kdy se hodí). Nicméně letenka z Říma byla zaplacena, kostky byly vrženy a my překročili pověstný Rubikon (tuto řeku jsme o pár dní později přejeli i na kole) a autem vyrazili do Zürichu, abychom po vlastní ose zdolaly všechny evropské mikrostáty s výjimkou Andorry.
Den 1: Zürich - Triesen (FL), 21. 7. 2011
Na Hauptbahnhof největšího švýcarského města jsme dorazili v šest ráno a bez delšího zdržování jsme snědli dva jogurty a vydali se do města a především k Curyšskému jezeru (strašný to překlad, ale alespoň se to dá skloňovat), kde jsme to vzali po jižním břehu směrem na východ. Prvních čtyřicet kilometrů mělo být po rovině, poté jsme podle původní trasy měli začít stoupat. Začátek byl prakticky bez historek, kochali jsme se krajinou a debatovali, jak si to ti Švýcaři umí vlastně zařídit, že bydlí na takovém hezkém místě. Projeli jsme kolem čokoládovny Lindt, párkrát jsme zastavili u jezera. U městečka Thalwil jsme zevlili na molu místního veslařského klubu, když nějaká statná šedesátnice se vydala na ranní koupel do jezera a plavala někam do dáli, že to vypadalo až na rituální odchod ze světa. Až ke konci jezera byla prakticky stále zástavba, takže Zürich a okolní vesničky prakticky splývaly. Poté jsme se přesunuli k dalšímu jezeru Walensee, kolem kterého vedla stezka a nás to zachránilo před stoupáním nějakým průsmykem s převýšením 300 metrů, takže jediná vrchařská prémie (zato se sklonem 25%) byla nějaká malá rampa při přejíždění dálnice vedoucí podél Walensee.
Až ke hranicím Lichtejnštejnska jsme tedy jeli prakticky po rovině a jediná obtíž bylo poněkud deštivé počasí. Od Sargens jsme to vzali podél Rýna na sever do Buchs, přejeli hranice a Lichtejnštejnsko projeli ze severu na jih. Celkově tam toho k vidění moc není a nebýt cedulí, tak ani nepoznáme, že jsme vyjeli ze Švýcarska. Celé území tohoto malého knížectví má na šířku asi pět kilometrů, kdy na západě teče Rýn a na východě je kopec, celá tahle nudle má od severu na jich tak 40 kiláků. Turisticky je nejzajímavější asi zámek, ke kterému jsme si trochu vystoupali za Jookynovo nadávek, že mu zlobí přesmykač. Na místě jsme ale zjistili, že místo není přístupné veřejnosti, tak jsme se vydali na údajnou vyhlídku ještě výše, abychom nakonec dorazili po vydatném výšlapu do vesničky Triesenberg asi 400 výškových metrů nad Vaduzem. Tato zajížďka se neobešla bez nadávek jednoho z členů výpravy, který mě obvinil ze lži a vyhrožoval, že mapu už nedostanu. Nicméně nemůže se mi upřít, že výhled byl z Triesenbergu parádní, i když jsme samotný zámek neviděli. Rychle jsme nakoupili něco k večeři, i když už bylo po zavíračce, dokonce nám prodavač věnoval asi pět tabulek čokolády. Zpátky se ve sjezdu trochu s Jookynem trhneme v klasickém nahánění "maximálky", až mineme odbočku na Triesen a trochu se vracíme. Jeden telefonát vše vyřeší, jediné, co nás mrzí je, že trasa zbytku sestavy byla prudší a frajeři tam udělali 68 km/h a to nešlapali (srabi :-)), zatímco my se na 73 dost nadřeli. Bylo už ale k osmé hodině, další maximálkové spoty nás čekaly v Alpách, tak jsme se vydali hledat místo na spaní. Nakonec jsme zakampili pod náspem u Rýna, kde nás kryly stromy, abychom nebyli místním úplně na očích, protože v Lichtejnštějnsku se "na hulváta" kampovat nesmí - nicméně budget je budget.
Najeto 136,3 km, 6:15 h, nastoupáno 1320 m, AVG: 21,77 km/h, MAX: 73,0 km/h. Profil je na bikemap.net
Druhý den byl o poznání línější. Všichni dospávali předchozí noc, přeci jenom v autě jsme toho moc nenaspali, navíc i 136 kilometrů předchozího dne bylo znát, zvláště když ne každý měl před Cyklotripem naježděno dost (sám jsem v této statistice také příliš neexceloval). Já osobně se vzbudil asi v sedm, protože se mi ve stanu nespalo moc dobře a byla mi celkem zima, ale nebyl jsem unaven a dokonce nohy držely. Počasí bylo nic moc, občas dokonce padla nějaká ta kapka a nevypadalo to, že by se v nejbližší době mělo být lepší. Z mojeho samotářství mě zachránil až lokální strážník, když přijel do našeho tábora a vysvětlil zbytku výpravy, jak je to v knížectví se stanováním. Během hodiny jsme byli sbalení a vydali se směrem na jih, čekala nás těžká etapa, jejímž vrcholem měl být průsmyk San Bernardino přibližně kilometr a půl výškového rozdílu oproti Lichtejnštejnsku.
Kolem oběda dorazíme do města Chur, což je nějakých 40 kilometrů od našeho startu (ono je to asi trochu blíž, ale my jsme si malinko zajeli), což je poměrně ošklivé město s panelákama, ve Švýcarsku docela jako pěst na oko. Naším cílem ale byla hlavně strava a alespoň základní hygiena a doplnění zásob vody. Zakampili jsme u místního obchoďáku, nakoupili jsme, rozložili stany aby uschli (pro místní to muselo vypadat poněkud prazvláštně) a asi hodinu zevlili a střídavě jsme chodili na toaletu s kartáčkem na zuby, cyklistickýma lahvema a nebo jenom se "sportovní přílohou novin". Prodavačky musely vypadat malinko zmateně, když se vždycky vynořilo zpocené individuum v cyklistickém dresu a u ryb zabočilo doleva.
Pauza na oběd byla pěkná, ale stále jsme byly ve výšce jenom něco málo přes 500 metrů a na průsmyk nám zbývalo ještě asi 80km cesty, o převýšení jsme raději nepřemýšleli. Kousek za Chur jsme zatočili na jih podel zadního toku Rýna (Hinterrhein) a začali malinko stoupat. Cyklostezka nás vzala mimo silnici, což tentokrát znamenalo spíše výškové metry navíc (které jsme ke všemu ještě potom sjeli), nicméně cesta příjemná, dobře značená a s perfektníma vyhlídkama. Další zastávka na jídlo byla v Thusis někde kolem sedmiset metrů, kde mělo začít to pravé peklo. V supermarketu jsme nakoupili zásoby na večer (nevěděli jsme, jestli budeme mít další příležitost, protože další větší města byly až za kopcem). Nákup prověřil naše jazykové schopnosti, protože němčina začala být poněkud prazvláštní, čistá italština to taky nebyla a celé to znělo, jakoby si místní lidé neprošli svým jazykovým coming outem (podle Wikipedie se v kantonu Graubünden / Grigioni / Grischun, kudy jsme projížděli, mluví německy, italsky i rétorománsky).
Hned po výjezdu z města nás výtala zlověstá značka oznamující stoupání 1350 metrů na dalších 46 kilometrech a šlo to do kopců. Prvních 300 metrů jsme zvládli poměrně se ctí a dorazily do dalšího "patra". Celý výjezd na San Bernardino byl poměrně kaskádovitý, dal by se charakterizovat jako 300-400 metrů stoupání, pak chvíli rovinka a tak pořád až nahoru. Což je stále ještě přijatelnější, než druhá strana, kde to od šestistovky jde až na dvoukilometrový traverz stále nahoru. Další stoupání nás hodilo až do 1400 metrů k přehradě poblíž obce Sufers (kterou jsme po výjezdu přejmenovali na Suffers - angličtináři pochopí :-)). Kousek od hráze byl konec našeho dne a místo přespání před horskou prémií, kterou jsme si nechali na následující den.
Najeto 91,0 km, 4:45 h, nastoupáno 1910 m, AVG: 19,13 km/h, MAX: 54,2 km/h. Profil je na bikemap.net
Třetí den je prý kritický a nás zrovna čekal jeden z nejnáročnějších úseků našeho cyklotripu - průsmyk San Bernardino. Navíc počasí nebylo zrovna favorevole a já nebyl příliš vyspanej. V noci pršelo, s Tengym jsme měli poměrně malý stan, navíc jednostěnný a já se v noci převaloval, takže jsem měl ještě vlhký spacák. Vstal jsem rozlámanej asi v šest ráno a tři hodiny jsem zevlil na přehradě. Po deváté jsme se začali balit a zhruba v deset vyrazili. Zataženo se změnilo na déšť a před samotným průsmykem nás čekalo ještě asi 14 km a relativně zvládnutelných 200 výškových metrů. Ve skutečnosti to znamenalo zvlněný terén, cyklostezka nás ještě místo pohodové silnice vedla přes pole (v druhé vesnici jsme se spolu s dalšími kolegy cyklisty na stezku rezignovali a jeli po silnici, která byla naprosto v pohodě, perfektní povrh a minimální doprava vzhledem k paralelně jedoucí dálnici). Vzal jsem si suchý cyklistický dres, svůj první jsem měl promočený. Kraťasy jsem si bral civilní ze stejného důvodu a ještě před průsmykem jsem je měl promočené naprosto durch. V Hinterrhein naštěstí bylo poměrně přijatelné počasí a chvílemi svítilo slunce.
Cedule na úpatí samotného stoupání hlásila osm kilometrů s převýšením 450 metrů, což je nějakých 6% v průměru. Vypadalo to poměrně děsivě, ale jelo se to docela v klidu, možná proto, že jsme se na to psychicky připravovali. Viděli jsme zhruba polovinu, asi lepší, než kdybychom to viděli najednou, protože jak pokračovalo stoupání za horizont, už jsme věděli, že máme podstatnou část za sebou. Přesto jsem nahoru na průsmyk (2066 m n.m.) vystoupal naprosto propocen. Nahoře jsem neměl moc co suchého na sebe, zbylo mi triko a mikina a byla mi celkem zima. Zbytek výpravy si užíval nejvyššího vrcholu našeho výletu a stále jsem přešlapoval a těšil se nejenom na sjezd, ale hlavně za sluníčkem na jih a do nižší nadmořské výšky.
Situaci rozlousknul déšť, který začal postupovat ze severu přes průsmyk. To naši skupinu rozhoupalo a nastavili jsme si waypointy, kde na sebe budeme čekat, aby maximálkáři já a Jookyn jsme neujeli těm, kteří ve sjezdu používali brzdy. Z deště a mokré silnice jsme naštěstí vyjeli relativně brzy, na mokru se přeci jenom příliš rychle jet nedá, stále máme v sobě špetku sebezáchovy. Nakonec celý sjezd byl parádní, akorát se mi nepodařilo dosáhnout osmdesátky, možná z toho důvodu, že moje pláštěnka působila trochu jako padák. 85km/h nakonec dosálh Glen, od kterého se to vůbec nečekalo a poněkud zastínil Jookyna, který "osmdesátku" překročil o jednu desetinu a ještě se diskutovalo, jestli nemá nadhodnocený tachometr :-)
V nižších nadmořských výškách se opět cyklostezky oddělily od silnice, jenže jsme je ignorovaly z toho důvodu, že byl malý provoz a vesměs ty stezky znamenaly větší vzdálenost a více zatáček. Holt jsme byli v italském kantonu (někteří lidé dokonce neuměli německy), možná proto se i ty cyklostezky začaly "italizovat" (k tomu se ještě dostanu). Navíc po silnici jezdilo dost cyklistů a já, Jookyn a Vašek Lidl jsme se připojili k nějaké skupině, která jela směr Bellinzona a dostali jsme dárek v podobě 20 km při průměrné rychlosti kolem 35km/h, aniž bychom se museli extra snažit.
V Bellinzoně jsem se navečeřeli a snažili se dojet ještě dále na jih a co nejvíc se přiblížit Milánu, který měl být podle našich odhadů vzdálen nějakých 60 km. Nakonec jsme dojeli "pouze" kousek za Lugano, kde jsme zakampili mezi dálnicí a hřbitovem a já poprvé spal pod širákem. Nacházeli jsme se už na jihu Švýcarska kousek u Lago di Lugano a připadali jsme si jako u moře, klima bylo středomořské. Ke slané vodě nám ještě pár stovek kilometrů chybělo.
Najeto 129,0 km, 5:44 h, nastoupáno 1510 m, AVG: 22,47 km/h, MAX: 73,0 km/h. Profil je na bikemap.net
Stejně jako v předchozích dnech nám vstávání a balení chvíli trvá a vyrážíme tak dost po desáté hodině. Abychom to úplně nezdržovali a také nejeli v úplném vedru, dohodli jsme se, že se najíme až v Itálii, kam jsme to měli necelých 20 kilometrů. Nevím, jestli to bylo víkendem nebo dobrými místními podmínkami, ale podél Lago di Lugano jezdilo mraky cyklistů. Dohodli jsme se, že se setkáme u cedule obce Chiasso na švýcarsko/italské hranici v případě, že se někdo z nás trhne a sveze se s jinými cyklisty. Nakonec jsme s Jookynem opravdu poodjeli a se zbytkem skupiny jsme se nedokázali setkat, až nám asi po 40 minutách čekání přišla zpráva od Glena, že sedí v Como před Carrefourem. Tam jsme dorazili asi po dalších 40 minutách, přestože to bylo vzdáleno necelých deset kilometrů. Chvíli jsme ale po Como bloudili a když už jsme obchoďák našli, byl zavřen - byla totiž neděle. Zbytek skupiny byl u jiného Carrefouru, který naštěstí byl otevřen a přes oběd jsme zazevlili tam. Zavírání obchodů přes neděli je v katolické Itálii koloritem, který jsme úplně nedokázali ocenit, ale naštěstí se to vždycky nějak vyřešilo.
Do Milána to z Como bylo nějakých 40 kilometrů a bylo to naštěstí (na poměry itálie) poměrně slušna značené, což bylo dosti zásadní vzhledem k tomu, že švýcarská mapa za chvíli končila a italskou jsme neměli. Cesta byla celkem nezajímavá, akorát bylo celkem vedro a navíc jsme měli menší technické problémy, které jsme řešili u čínské restaurace nabízející italské jídla někde na poli mezi Como a Milánem. Poté pokračujeme po klasické státovce, která se najednou rozšířila do dvou pruhů. Pokračovali jsme asi deset kilometrů, když na nás řidiči stále častěji troubili. Jelo se parádně, po rovině jsme jeli v průměru dost přes třicet, ale troubení bylo stále otravnější, až jsem to nevydržel a začal na řidiče ukazovat neslušná gesta, z čehož plyne poučení, že pokud po vzoru expremiéra Topolánkama jim ukazujete, že jsou jedničky, tak se to obejde bez problémů, ale po prvním "paroháči" italský řidič přibrzdil u krajnice a už to vypadalo, že nám půjde domluvit. Po deseti kilometrech jsme příčinu troubení zjistili - z obyčejné státovky se totiž stala "superstrada", tedy odlehčená verze dálnice, aniž by se kdokoliv namáhal tuto změnu oznámit dopravní značkou. Zbytek jsme bez mapy museli trefit alespoň zhruba, což se nám podařilo bez větších obtíží. V Milánu jsme se "povinně" vyfotili u katedrály a hned jsme jeli na nádraží zjistit vlak směrem na azurové pobřeží. Z časových důvodů jsme nemohli jet na kole a tak jsme si zkrátili cestu přes relativně nezajímavé území. Cesta vlakem v nás zanechala hluboký dojem a vystačí si na samotnou kapitolu.
Najeto 87,8 km, 4:04 h, nastoupáno 380 m, AVG: 21,16 km/h, MAX: 55,7 km/h. Profil je na bikemap.net
Jak jsem již naznačoval, potřebovali jsme si zkrátit cestu a po diskuzi, jestli pojedeme do Cunea a přejedeme ještě jednou alpy a nebo do Ventimiglie přímo na pobřeží, jsme nakonec zvolili jednodušší variantu. U majestátního milánského nádraží jsme někdo kolem šesté hodiny večerní a nakonec musíme vystát obrovskou frontu k pokladnám, jelikož informace na celém nádraží nebyly. Přesněji řečeno - íčko na cedulích vedlo k neformálnímu turistickému infostánku, které bylo stejně zavřeno a o spojích italských drah bychom tam asi nic nezjistili. Nakonec jsme koupili lupen za nějakých 16 euro + 3,50 příplatkem za bicykl. Čekáme na vlak v půl deváté večer a toho jsme využili k nákupu večeře a nějakého toho pivka na cestu. Nádraží v Miláně je hodně velké a dost nepřehledné, nicméně servis je tam dobrej a krámek (no, regulerní obchoďák) měl naštěstí status "Domenica aperto" (v neděli otevřeno), takže easy game.
Do vlaku nastupujeme asi 20 minut dříve, abychom v klidu naložili kola, zabrali místa a rozbili tábor na další více než 4 hodiny. Zatímco si debužítujeme a otevíráme pivko, průvodčí nám suše oznamuje, že jsme si neoznačili (WTF!!) lístky a že tak můžeme dostat pokutu až padesát euro. V Itálii po zakoupení lístků je potřeba lupeny ještě revalidovat, podobně jako je tomu v MHD. Veškeré nápisy k tomuto jsou v italštině, jenom drobná zmínka je na zadní straně tiketů v angličtině. Italsky se sice domluvím v rámci běžné turistické potřeby, nicnémě tyto údaje jsme intrpretovali jako klasické oznámení, že jízda bez platného jízdního dokladu může být pokutována částkou až 50 euro, aniž by nás napadlo, že naše jízdní doklady poctivě zakoupené u pokladny platné nejsou. Prostě klasická turistická past, méně slušně řečeno se dá použít i význam demence. Nakonec nás to stálo každého ještě přijatelných deset euro, i když si dokážu představit příjemnější uplatnění.
Samotná cesta vlakem už toho moc zásadního nepřinesla, akorát hygieně jsme toho moc nedali, protože v prvním vagonu vůbec nebyly toalety, ve druhém netekla voda a do třetího jsem se vydal jenom já a to ještě chvíli před koncem naší cesty. Alespoň jedna vyspělá země, kde ČD snese srovnání (ve skutečnosti si myslím, že po ukončení výluky Planá - Stříbro jsme na tom možná o kuličku lépe).
Naši spanilou jízdu jsme zakončili na nádraží ve Ventimiglii, kde po vyložení kol a zavazadel jsme zjistili, že ve vlaku jsme zapomněli Mírovo helmu. Všichni zaměstnanci byli už pryč a vlak byl zamknut, ve dvě ráno jsme toho moc vymýšlet nemohli. Situaci vyřešilo otevřené okénko a dobrovolník (já), který se pro helmu vydal.
Zbývalo vyřešit poslední otázku a sice, kde budeme v noci spát. Kousek od pláže někde mezi trávou a rákosím jsme potkali partu Čechů, kousek od nich samostatný cyklista. Jenže oblast byla plná odpadků a docela nevábně zapáchala. Část lidí by byla ochotna to přijmout s tím, že jsou unaveni, další (včetně mě) odmítali spát v humusu, navíc jsme se trochu obávali, že nás může otravovat kdejakej vágus, a byli jsme ochotní trochu popojet. Naštěstí za zátokou v poměrně zapadlé městské části jsme objevili klasickou kavárnu nad pláží, která stála na dřevěných sloupech, pod kterou se skladovaly lehátka a šlapadla na půjčení. Navíc tam nebylo v noci z ulice vidět, tak jsme si lehátka rozložili a vyspali se luxusně.
Najeto 88,8 km, 4:29 h, nastoupáno 1120 m, AVG: 19,79 km/h, MAX: 51,6 km/h. Profil je na bikemap.net
Druhý den se nám daří vstát poměrně brzy a s vyhlídkou dlouhé etapy jsme dokonce vyjeli dřív, než kdykoliv předtím s výjimkou Zürichu. Cesta podél pobřeží byla poněkud nezajímavá, chvíli nás vedla zmiňnovaná cyklostezka, poté jsme museli jet po "jedničce" - tedy silnici číslo 1 (Via Aurelia), která po pobřeží vedla až do Říma. Kilometrovníky s čísly přes 600 nám dávaly jasně najevo, že nás čeká ještě dlouhá cesta. Nicméně jelo se nám dobře, byli jsme furt na rovince, jenom občas nás terén vyhodil do nějakých sta výškových metrů, což jsme si potom opět sjeli k moři. Celý profil by se dal charakterizovat asi jako 2km do kopce, 2km z kopce a 2-10km po pobřeží, jak to zrovna vyšlo. Jediná menší nepříjemnost byla poměrně velká koncetrace aut/semaforů v letoviscích, což jsme znaly z předchozí etapy, ale plynulosti ani dobrému pocitu z jízdy to příliš nepřidá.
Najeto 167,3 km, 7:05 h, nastoupáno 1940 m, AVG: 23,6 km/h, MAX: 61,5 km/h. Profil je na bikemap.net
Sedmý den má být odpočinkový, což v katolické Itálii by bylo záhodno dodržet. A zatímco jsem den předtím dělal hrdinu a byl ochoten přijmout Glenovo nepříliš vážně míněnou challenge, že to zaokrouhlíme na dvoustovku, vzbudil jsem se naprosto rozlámanej a dost mě bolely nohy. Hned po třech kilometrech nás čekalo výživné stoupání z nuly do nějakých 250 metrů na 4 kilometrech, to samé dolů, chvilku rovinka a další dvoustovka po pár kilometrech. Což mělo být předzvěstí dnešního profilu. Po nějakých 40 kilometrech a standardní essenpauze jsme to vzali mimo "jedničku" a skrz tunely do oblasti Cinque Terre, což měla být lokální pamětihodnost. Pět malých městeček bez vjezdu aut, alespoň co mi bylo řečeno předem. Vjezd aut ve skutečnosti znamenalo, že do každého města sjížděla z kopců jedna cesta a nebylo to nijak propojené, tomuto vrchařskému peklu jsme měli čelit.
Vjezd do oblasti byl tunelem k vesnici Moneglia. Možná nás měl odradit už semafor, kde zelená naskakuje v periodicitě jednou za 20 minut a cedule značící zákaz vjezdu kol. Objíždět už jsme to nechtěli s tím, že podle plánku (který jsem viděl asi tři hodiny zpět) ty tunely nemůžou bejt tak dlouhý, že to za deset minut musíme projet v pohodě, zvlášť když doporučená rychlost pro auta je 40 a my na rovině bez problémů třicet dáváme. Zákaz vjezdu kol jsme tak interpretovali, že tam nechtějí rekreační cyklisty jedoucí patnáctkou.
Když naskočila zelená, necháváme odjet kolonu aut, což nám sebere asi dvě minuty, ale pak se rozjíždíme do tunelu. První dva měly několikset metrů a náladu nám zvedala i skutečnost, že jsme stále viděli (pak už pouze slyšeli) auta před námi. Třetí tunel má asi 1500 metrů a my do něj vjíždíme s vědomím, že už to projedem v klidu. Po výjezdu nás čekalo poněkud nepříjemné překvapení v dalším tunelu, který měl asi 2500 metrů. Jeli jsme zhruba pět minut, tedy polovinu intervalu mezi zelenou na jedné a druhé straně, nicméně u vjezdu do tunelu svítila stále zelená (každá pasáž byla semaforem označena zvlášť pro případ opozdilců). 2,5km trvá ujet pět minut při třicítce, my měli na tachometru něco mezi 35-40 km/h a docela jsme do toho bušili. Tunel byl nekonečnej a když jsme po nějakých 4 minutách konečně vypadli na světlo, dost jsme si oddechli. Na konci jsme ale nebyli, zbýval poslední tunel, který měl asi 300 metrů, nám ale svítila červená. Když vyjel poslední člen výpravy ze čtvrtého, nejdelšího tunelu, na protější straně se akorát rozsvítila zelená. Nechali jsme projet auta z protisměru a potom dokončili poslední úsek a byli jsme rádi, že je tahle šílenost za námi. O pár kilometrů dál nás čekalo ještě něco podobného, ale intervaly byly pouze desetiminutové a nejdelší tunel měl něco málo přes kilometr - easy game.
Najeto 111,0 km, 5:28 h, nastoupáno 2110 m, AVG: 20,3 km/h, MAX: 65,7 km/h. Profil zprvní adruhé části etapy je na bikemap.net
Po dvou náročných dnech jsme zasloužili trochu klidu a čekala nás asi nejsnažší etapa celého tripu. Nejprve jsme se trochu věnovali hygieně, v baráčku u fary jsem si dokonce opět přepral dres a dokonce jsem se i oholil. Vyrazili jsme chvíli po deváté hodině směrem Pisa, kde jsme chtěli zkouknout věž a tam se najíst. Prakticky celou dobu jsme jeli po rovině, o čemž svědčí průměrná rychlost téměř k šestadvaceti kilometrům a dost slabá maximálka těsně nad padesát.
Najeto 117,7 km, 4:32 h, nastoupáno 150 m, AVG: 25,9 km/h, MAX: 50,6 km/h. Profil je na bikemap.net
Podařilo se nám vstát relativně brzy, snídani jsme měli na místě a olivový háj jsme opouštěli před desátou hodinou, abychom do Florencie dorazili pokud možno před polednem. Klasická zastávka na benzínce nás malinko zdržela, nicméně do toskánské metropole jsme dorazili chvíli po dvanácté hodině. Ihned to bereme ke katedrále, kde si necháváme kola opřená o řetěz a klasicky rozdělení na poloviny hodláme zkouknout centro storico. Asi po pěti minutách přišel místní policista a začal nás hrozně hrotit, že si tady nemůžeme opírat kola a jací jsme to kulturní barbaři. Nakonec jsme si kola odtáhli do vedlejší ulice, každý jsme vzali dvě kola, sedmé tam nějakou dobu muselo zůstat. Když se zbytek výpravy vrátil ke kolům, zrovna jsme parkovali ve vedlejší ulici a policajt je začal hrotit se slovy "where are your bicykles" s homosexuálním přízvukem. Tengy, jehož kolo tam zůstalo, se s ním začal hádat, že tam nebyla žádná cedule zakazující parkovánjí kola u řetězu. Policista byl evidentně hrdý Florenčan chránící si nejenom katedrálu (pochopitelně), ale i řetěz oddělující chodce od fasády. Po krátké debatě se situace naštěstí uklidnila, kola jsme si nechali ve vedlejší uličce a já s druhou částí skupiny jsme se vydali obejít katedrálu.
Najeto 101,5 km, 4:57 h, nastoupáno 1290 m, AVG: 20,5 km/h, MAX: 46,6 km/h. Profil je na bikemap.net
Ráno jsem se opět probudil kolem šesté hodiny a snažil jsem se hledat sluníčko. Asi hodinu se procházím po okolních kopcích, nakonec se osmělím a jdu do místní kavárny na kafe a dobití baterie v telefonu. Po zjištění, že i v takové oblasti stojí kafe 1 euro, si na horký nápoj s croissantem zašla většina členů výpravy. Probudili jsme se nad mraky, takže údolí je zatažené, zatímco my v průsmyku sušíme spacáky. Z ranního zevlu standardně příliš nespěcháme, takže sjezd bereme útokem až v půl desáté, kdy mraky vystoupaly a jedeme v mlze. Po nějakých deseti kilometrech je ale vše OK a až do Forlí máme příjemné sluníčko. Celá cesta má kolem padesáti kilometrů a nám to trvá jenom o málo déle než hodinu a půl. Celá etapa byla dost rychlá a ještě po třech hodinách máme průměrnou rychlost kolem 30 km/h, přispívá tomu i skutečnost, že kolem jezdilo dost cyklistů a nebyl problém se několik kilometrů vyvézt ve vzduchovém pytli za silničkářema.
Najeto 108,6 km, 4:56 h, nastoupáno 650 m, AVG: 22,0 km/h, MAX: 69,6 km/h. Profil je na bikemap.net
Poslední den "ostré jízdy" byl dnem třináctým a smolným pro Vaška, který na terase opuštěné terasy prošlápl jeden schod, ten pod ním rupnul (celkově dřevo na terase a schodišti nevypadalo příliš bytelně), a on si bolestivě škrábnul do holeně a otekl mu nárt. Neplánovaně jsme se tak zdrželi o dvě hodinky, ale už nám to bylo všem jedno. Lago di Bolsano stejně bylo vzdáleno asi 60 km a protože jsme se den předtím sprchovali, tak potřeba další koupele nebyla až tak silná :-)). Vaškovo zranění naštěstí nebylo tak strašné, aby se nedalo jet, ale pro jistotu zvolnil tempo, což my ostatní vzali jako záminku na totéž.
Najeto 63,4 km, 3:29 h, nastoupáno 820 m, AVG: 18,2 km/h, MAX: 63,3 km/h. Profil je na bikemap.net
Ráno jsem se vzbudil poměrně brzy a šel se porozhlédnout po okolí. V areálu školy jsem objevil kašnu s čistou vodou a nikdo nebyl kolem, tak jsem toho využil na ranní hygienu, přesněji řečeno na koupel, abychom do Říma přijeli trochu kultivovaní. Zbytek výpravy vstával také poměrně brzy, ale stejně tak i dělníci, kteří pracovali u školy, takže když jsem netradiční spot na koupel doporučil ostatním, už byla škola obsazena a tento kašna zážitek byl vyhrazen jenom mě.
Najeto 1430,9 km (nepočítám Řím a letiště), 64:18 h, nastoupáno 15170 m, AVG: 22,3 km/h, MAX: 73,0 km/h.
Rekapitulace první etapy:
Najeto 136,3 km, 6:15 h, nastoupáno 1320 m, AVG: 21,77 km/h, MAX: 73,0 km/h. Profil je na bikemap.net
Den 2: Triesen (FL) - Sufers (CH), 22. 7. 2011
Druhý den byl o poznání línější. Všichni dospávali předchozí noc, přeci jenom v autě jsme toho moc nenaspali, navíc i 136 kilometrů předchozího dne bylo znát, zvláště když ne každý měl před Cyklotripem naježděno dost (sám jsem v této statistice také příliš neexceloval). Já osobně se vzbudil asi v sedm, protože se mi ve stanu nespalo moc dobře a byla mi celkem zima, ale nebyl jsem unaven a dokonce nohy držely. Počasí bylo nic moc, občas dokonce padla nějaká ta kapka a nevypadalo to, že by se v nejbližší době mělo být lepší. Z mojeho samotářství mě zachránil až lokální strážník, když přijel do našeho tábora a vysvětlil zbytku výpravy, jak je to v knížectví se stanováním. Během hodiny jsme byli sbalení a vydali se směrem na jih, čekala nás těžká etapa, jejímž vrcholem měl být průsmyk San Bernardino přibližně kilometr a půl výškového rozdílu oproti Lichtejnštejnsku.
První část cesty je kolem Rýna, i když vybereme špatný břeh a nakonec se asfaltovaný násep změní na Wanderweg, tedy pěší stezku. Standardy jsou oproti Mariánkám poněkud posunuté a klasická CupVital babča by s tím měla dost problém i s Nordic Walking holemi, takže na kole ¡No pasarán! Přejezd mostu o dva kilometry zpátky a podél řeky můžeme jet prakticky furt, což je výhodnější než další z klasických třísetmetrových silničních průsmyků. Stoupání má být ten den ještě dost. Podél Rýna vede značená a číslovaná cyklostezka a nakonec zjistíme, že celá síť tras pro cyklisty je ve Švýcarsku velice důmyslná, rozdělená na horské trasy - žluté (jakože opravdu hardcore), potom normální - světle modré (třeba San Bernardino, protože to převýšení je jenom 1500 metrů a hlavně je to po asfaltce, takže prakticky vzato žádná challenge :-)) a pěší - zelené. Podívat se můžete například na http://www.veloland.ch/.
Kolem oběda dorazíme do města Chur, což je nějakých 40 kilometrů od našeho startu (ono je to asi trochu blíž, ale my jsme si malinko zajeli), což je poměrně ošklivé město s panelákama, ve Švýcarsku docela jako pěst na oko. Naším cílem ale byla hlavně strava a alespoň základní hygiena a doplnění zásob vody. Zakampili jsme u místního obchoďáku, nakoupili jsme, rozložili stany aby uschli (pro místní to muselo vypadat poněkud prazvláštně) a asi hodinu zevlili a střídavě jsme chodili na toaletu s kartáčkem na zuby, cyklistickýma lahvema a nebo jenom se "sportovní přílohou novin". Prodavačky musely vypadat malinko zmateně, když se vždycky vynořilo zpocené individuum v cyklistickém dresu a u ryb zabočilo doleva.
Pauza na oběd byla pěkná, ale stále jsme byly ve výšce jenom něco málo přes 500 metrů a na průsmyk nám zbývalo ještě asi 80km cesty, o převýšení jsme raději nepřemýšleli. Kousek za Chur jsme zatočili na jih podel zadního toku Rýna (Hinterrhein) a začali malinko stoupat. Cyklostezka nás vzala mimo silnici, což tentokrát znamenalo spíše výškové metry navíc (které jsme ke všemu ještě potom sjeli), nicméně cesta příjemná, dobře značená a s perfektníma vyhlídkama. Další zastávka na jídlo byla v Thusis někde kolem sedmiset metrů, kde mělo začít to pravé peklo. V supermarketu jsme nakoupili zásoby na večer (nevěděli jsme, jestli budeme mít další příležitost, protože další větší města byly až za kopcem). Nákup prověřil naše jazykové schopnosti, protože němčina začala být poněkud prazvláštní, čistá italština to taky nebyla a celé to znělo, jakoby si místní lidé neprošli svým jazykovým coming outem (podle Wikipedie se v kantonu Graubünden / Grigioni / Grischun, kudy jsme projížděli, mluví německy, italsky i rétorománsky).
Hned po výjezdu z města nás výtala zlověstá značka oznamující stoupání 1350 metrů na dalších 46 kilometrech a šlo to do kopců. Prvních 300 metrů jsme zvládli poměrně se ctí a dorazily do dalšího "patra". Celý výjezd na San Bernardino byl poměrně kaskádovitý, dal by se charakterizovat jako 300-400 metrů stoupání, pak chvíli rovinka a tak pořád až nahoru. Což je stále ještě přijatelnější, než druhá strana, kde to od šestistovky jde až na dvoukilometrový traverz stále nahoru. Další stoupání nás hodilo až do 1400 metrů k přehradě poblíž obce Sufers (kterou jsme po výjezdu přejmenovali na Suffers - angličtináři pochopí :-)). Kousek od hráze byl konec našeho dne a místo přespání před horskou prémií, kterou jsme si nechali na následující den.
Rekapitulace druhé etapy:
Najeto 91,0 km, 4:45 h, nastoupáno 1910 m, AVG: 19,13 km/h, MAX: 54,2 km/h. Profil je na bikemap.net
Den 3: Sufers (CH) - Bissone (CH), 23. 7. 2011
Třetí den je prý kritický a nás zrovna čekal jeden z nejnáročnějších úseků našeho cyklotripu - průsmyk San Bernardino. Navíc počasí nebylo zrovna favorevole a já nebyl příliš vyspanej. V noci pršelo, s Tengym jsme měli poměrně malý stan, navíc jednostěnný a já se v noci převaloval, takže jsem měl ještě vlhký spacák. Vstal jsem rozlámanej asi v šest ráno a tři hodiny jsem zevlil na přehradě. Po deváté jsme se začali balit a zhruba v deset vyrazili. Zataženo se změnilo na déšť a před samotným průsmykem nás čekalo ještě asi 14 km a relativně zvládnutelných 200 výškových metrů. Ve skutečnosti to znamenalo zvlněný terén, cyklostezka nás ještě místo pohodové silnice vedla přes pole (v druhé vesnici jsme se spolu s dalšími kolegy cyklisty na stezku rezignovali a jeli po silnici, která byla naprosto v pohodě, perfektní povrh a minimální doprava vzhledem k paralelně jedoucí dálnici). Vzal jsem si suchý cyklistický dres, svůj první jsem měl promočený. Kraťasy jsem si bral civilní ze stejného důvodu a ještě před průsmykem jsem je měl promočené naprosto durch. V Hinterrhein naštěstí bylo poměrně přijatelné počasí a chvílemi svítilo slunce.
Cedule na úpatí samotného stoupání hlásila osm kilometrů s převýšením 450 metrů, což je nějakých 6% v průměru. Vypadalo to poměrně děsivě, ale jelo se to docela v klidu, možná proto, že jsme se na to psychicky připravovali. Viděli jsme zhruba polovinu, asi lepší, než kdybychom to viděli najednou, protože jak pokračovalo stoupání za horizont, už jsme věděli, že máme podstatnou část za sebou. Přesto jsem nahoru na průsmyk (2066 m n.m.) vystoupal naprosto propocen. Nahoře jsem neměl moc co suchého na sebe, zbylo mi triko a mikina a byla mi celkem zima. Zbytek výpravy si užíval nejvyššího vrcholu našeho výletu a stále jsem přešlapoval a těšil se nejenom na sjezd, ale hlavně za sluníčkem na jih a do nižší nadmořské výšky.
Situaci rozlousknul déšť, který začal postupovat ze severu přes průsmyk. To naši skupinu rozhoupalo a nastavili jsme si waypointy, kde na sebe budeme čekat, aby maximálkáři já a Jookyn jsme neujeli těm, kteří ve sjezdu používali brzdy. Z deště a mokré silnice jsme naštěstí vyjeli relativně brzy, na mokru se přeci jenom příliš rychle jet nedá, stále máme v sobě špetku sebezáchovy. Nakonec celý sjezd byl parádní, akorát se mi nepodařilo dosáhnout osmdesátky, možná z toho důvodu, že moje pláštěnka působila trochu jako padák. 85km/h nakonec dosálh Glen, od kterého se to vůbec nečekalo a poněkud zastínil Jookyna, který "osmdesátku" překročil o jednu desetinu a ještě se diskutovalo, jestli nemá nadhodnocený tachometr :-)
V nižších nadmořských výškách se opět cyklostezky oddělily od silnice, jenže jsme je ignorovaly z toho důvodu, že byl malý provoz a vesměs ty stezky znamenaly větší vzdálenost a více zatáček. Holt jsme byli v italském kantonu (někteří lidé dokonce neuměli německy), možná proto se i ty cyklostezky začaly "italizovat" (k tomu se ještě dostanu). Navíc po silnici jezdilo dost cyklistů a já, Jookyn a Vašek Lidl jsme se připojili k nějaké skupině, která jela směr Bellinzona a dostali jsme dárek v podobě 20 km při průměrné rychlosti kolem 35km/h, aniž bychom se museli extra snažit.
V Bellinzoně jsem se navečeřeli a snažili se dojet ještě dále na jih a co nejvíc se přiblížit Milánu, který měl být podle našich odhadů vzdálen nějakých 60 km. Nakonec jsme dojeli "pouze" kousek za Lugano, kde jsme zakampili mezi dálnicí a hřbitovem a já poprvé spal pod širákem. Nacházeli jsme se už na jihu Švýcarska kousek u Lago di Lugano a připadali jsme si jako u moře, klima bylo středomořské. Ke slané vodě nám ještě pár stovek kilometrů chybělo.
Rekapitulace třetí etapy:
Najeto 129,0 km, 5:44 h, nastoupáno 1510 m, AVG: 22,47 km/h, MAX: 73,0 km/h. Profil je na bikemap.net
Den 4: Bissone (CH) - Milano (I), 24. 7. 2011
Stejně jako v předchozích dnech nám vstávání a balení chvíli trvá a vyrážíme tak dost po desáté hodině. Abychom to úplně nezdržovali a také nejeli v úplném vedru, dohodli jsme se, že se najíme až v Itálii, kam jsme to měli necelých 20 kilometrů. Nevím, jestli to bylo víkendem nebo dobrými místními podmínkami, ale podél Lago di Lugano jezdilo mraky cyklistů. Dohodli jsme se, že se setkáme u cedule obce Chiasso na švýcarsko/italské hranici v případě, že se někdo z nás trhne a sveze se s jinými cyklisty. Nakonec jsme s Jookynem opravdu poodjeli a se zbytkem skupiny jsme se nedokázali setkat, až nám asi po 40 minutách čekání přišla zpráva od Glena, že sedí v Como před Carrefourem. Tam jsme dorazili asi po dalších 40 minutách, přestože to bylo vzdáleno necelých deset kilometrů. Chvíli jsme ale po Como bloudili a když už jsme obchoďák našli, byl zavřen - byla totiž neděle. Zbytek skupiny byl u jiného Carrefouru, který naštěstí byl otevřen a přes oběd jsme zazevlili tam. Zavírání obchodů přes neděli je v katolické Itálii koloritem, který jsme úplně nedokázali ocenit, ale naštěstí se to vždycky nějak vyřešilo.
Do Milána to z Como bylo nějakých 40 kilometrů a bylo to naštěstí (na poměry itálie) poměrně slušna značené, což bylo dosti zásadní vzhledem k tomu, že švýcarská mapa za chvíli končila a italskou jsme neměli. Cesta byla celkem nezajímavá, akorát bylo celkem vedro a navíc jsme měli menší technické problémy, které jsme řešili u čínské restaurace nabízející italské jídla někde na poli mezi Como a Milánem. Poté pokračujeme po klasické státovce, která se najednou rozšířila do dvou pruhů. Pokračovali jsme asi deset kilometrů, když na nás řidiči stále častěji troubili. Jelo se parádně, po rovině jsme jeli v průměru dost přes třicet, ale troubení bylo stále otravnější, až jsem to nevydržel a začal na řidiče ukazovat neslušná gesta, z čehož plyne poučení, že pokud po vzoru expremiéra Topolánkama jim ukazujete, že jsou jedničky, tak se to obejde bez problémů, ale po prvním "paroháči" italský řidič přibrzdil u krajnice a už to vypadalo, že nám půjde domluvit. Po deseti kilometrech jsme příčinu troubení zjistili - z obyčejné státovky se totiž stala "superstrada", tedy odlehčená verze dálnice, aniž by se kdokoliv namáhal tuto změnu oznámit dopravní značkou. Zbytek jsme bez mapy museli trefit alespoň zhruba, což se nám podařilo bez větších obtíží. V Milánu jsme se "povinně" vyfotili u katedrály a hned jsme jeli na nádraží zjistit vlak směrem na azurové pobřeží. Z časových důvodů jsme nemohli jet na kole a tak jsme si zkrátili cestu přes relativně nezajímavé území. Cesta vlakem v nás zanechala hluboký dojem a vystačí si na samotnou kapitolu.
Rekapitulace čtvrté etapy:
Najeto 87,8 km, 4:04 h, nastoupáno 380 m, AVG: 21,16 km/h, MAX: 55,7 km/h. Profil je na bikemap.net
Intermezzo: Vlak Milano - Ventimiglia
Jak jsem již naznačoval, potřebovali jsme si zkrátit cestu a po diskuzi, jestli pojedeme do Cunea a přejedeme ještě jednou alpy a nebo do Ventimiglie přímo na pobřeží, jsme nakonec zvolili jednodušší variantu. U majestátního milánského nádraží jsme někdo kolem šesté hodiny večerní a nakonec musíme vystát obrovskou frontu k pokladnám, jelikož informace na celém nádraží nebyly. Přesněji řečeno - íčko na cedulích vedlo k neformálnímu turistickému infostánku, které bylo stejně zavřeno a o spojích italských drah bychom tam asi nic nezjistili. Nakonec jsme koupili lupen za nějakých 16 euro + 3,50 příplatkem za bicykl. Čekáme na vlak v půl deváté večer a toho jsme využili k nákupu večeře a nějakého toho pivka na cestu. Nádraží v Miláně je hodně velké a dost nepřehledné, nicméně servis je tam dobrej a krámek (no, regulerní obchoďák) měl naštěstí status "Domenica aperto" (v neděli otevřeno), takže easy game.
Do vlaku nastupujeme asi 20 minut dříve, abychom v klidu naložili kola, zabrali místa a rozbili tábor na další více než 4 hodiny. Zatímco si debužítujeme a otevíráme pivko, průvodčí nám suše oznamuje, že jsme si neoznačili (WTF!!) lístky a že tak můžeme dostat pokutu až padesát euro. V Itálii po zakoupení lístků je potřeba lupeny ještě revalidovat, podobně jako je tomu v MHD. Veškeré nápisy k tomuto jsou v italštině, jenom drobná zmínka je na zadní straně tiketů v angličtině. Italsky se sice domluvím v rámci běžné turistické potřeby, nicnémě tyto údaje jsme intrpretovali jako klasické oznámení, že jízda bez platného jízdního dokladu může být pokutována částkou až 50 euro, aniž by nás napadlo, že naše jízdní doklady poctivě zakoupené u pokladny platné nejsou. Prostě klasická turistická past, méně slušně řečeno se dá použít i význam demence. Nakonec nás to stálo každého ještě přijatelných deset euro, i když si dokážu představit příjemnější uplatnění.
Samotná cesta vlakem už toho moc zásadního nepřinesla, akorát hygieně jsme toho moc nedali, protože v prvním vagonu vůbec nebyly toalety, ve druhém netekla voda a do třetího jsem se vydal jenom já a to ještě chvíli před koncem naší cesty. Alespoň jedna vyspělá země, kde ČD snese srovnání (ve skutečnosti si myslím, že po ukončení výluky Planá - Stříbro jsme na tom možná o kuličku lépe).
Naši spanilou jízdu jsme zakončili na nádraží ve Ventimiglii, kde po vyložení kol a zavazadel jsme zjistili, že ve vlaku jsme zapomněli Mírovo helmu. Všichni zaměstnanci byli už pryč a vlak byl zamknut, ve dvě ráno jsme toho moc vymýšlet nemohli. Situaci vyřešilo otevřené okénko a dobrovolník (já), který se pro helmu vydal.
Zbývalo vyřešit poslední otázku a sice, kde budeme v noci spát. Kousek od pláže někde mezi trávou a rákosím jsme potkali partu Čechů, kousek od nich samostatný cyklista. Jenže oblast byla plná odpadků a docela nevábně zapáchala. Část lidí by byla ochotna to přijmout s tím, že jsou unaveni, další (včetně mě) odmítali spát v humusu, navíc jsme se trochu obávali, že nás může otravovat kdejakej vágus, a byli jsme ochotní trochu popojet. Naštěstí za zátokou v poměrně zapadlé městské části jsme objevili klasickou kavárnu nad pláží, která stála na dřevěných sloupech, pod kterou se skladovaly lehátka a šlapadla na půjčení. Navíc tam nebylo v noci z ulice vidět, tak jsme si lehátka rozložili a vyspali se luxusně.
Den 5: Ventimiglia (I) - Monaco (MC) - San Remo (I), 25. 7. 2011
Ráno vstáváme poměrně brzy, dřív, než by nás mohl začít někdo hrotit a o mnoho dřív, než byl náš dosavadní standard, takže něco kolem půl osmé. Jak jsem již psal, tahle část Ventimiglie nebyla příliš frekventovaná a byli jsme hned na pláži, tak jsme si vyrazili bez ostychu do sprch na pláži, samozřejmě do naha. Zrovna když se spcrhuju a klasicky si u toho zpívám, dočkám se poměrně zvědavých pohledů od kolemjdoucí ženy nahoře na ulici, takže i já jsem na chvíli zrudnul. Nicméně hygieně jsme věnovali poměrně dost času (takových příležitostí na cyklotripu až tolik nebylo), já si dokonce hodlal přeprat spodní prádlo, které mi uplavalo do moře, a cyklistický dres a kraťasy, což jsem nakonec uhlídal.Někdy po deváté jsme vyrazili do města koupit mapu itálie a mastičku na zapařené koule (proti odřeninám na vnitřní straně stehen, podpaží a dalších místech, kde tyto nepříjemnosti mohou vznikat) a potom směr Monaco a Nice. Mastičku jsme sehnali bez problémů, mapu pouze v měřítku 1:800k, což vzhledem k italskému značení silnic nám připravilo nejeden "zbytečný" kilometr. Směrem do druhého nejmenšího státu světa ale nebylo kde se ztratit a tak jsme zhruba po hodině dorazili do knížectví Monaco. Já jako správný pokerový hráč se chystal navštívit místní kasino, nicméně v referencích na nějakém průvodci bylo psáno, že to za to nestojí. Nakonec jsem k tomu ani neměl příležitost, příliš jsem ji ani nehledal. Celé Monaco bylo plné lidí a i když to tam bylo pěkné, až tak mě to nenadchnulo. Po krátkém koupání na zapadlé pláži (kterou jsme našli úplně náhodou, když jsme se snažili trefit cestu do Nice), jsme šli nakoupit proviant a přes poledne trochu zazevlit - narozdíl od Alp se na pobřeží v této denní době skoro nedalo jet. Nice jsme odpískali s tím, že je to zajížďka a ani to nebylo v našem plánu, projeli si okruh Formule 1, u kasina jsme nakonec zastavili a vyfotili pár bouráků a potom pokračovali zpět do Ventimiglie a dále na San Remo.
Cesta zpět byla poměrně nudná a prakticky celou dobu jsme akorát předjížděli auta na semaforech, protože byly všude zácpy až k hranicím. Potom to trochu polevilo, ale střed Ventimiglie byl podobný a dalo by se říci, že až do San Rema jsme byly prakticky v zástavbě, možná s výjimkou dvou kilometrů. Za celých těch dvacet km nás předjely asi dvě auta, zbytek jsme dávali naopak my na semaforech.
V San Remu jsme kolem půl osmé naprosto bez zásob vody a naopak s plným měchýřem některých členů výprav. Benzínová pumpa nic neřeší, většina z nich byla samoobslužná, jenom málokterá měla toaletu a krámek, jak jsme zvyklí u nás. Nakonec jsme poprosili o vodu v jednom hotelu a příjemná postarší servírka mě regulerně poslala na bar, ať si natočím :-))
Poté jsme vyrazili do supermarketu pořešit něco na večer a vzhledem ke krátké, ale vydatné přeháňce jsme zakampili přímo u obchodu, dali si první jogurt cyklotripu (podle zkušených klasické to jídlo) a vydali dále na východ. Natrefili jsme na asi dvacetikilometrovou cyklostezku podél pobřeží (jediná cyklostezka, která v Itálii měla smysl) a kousek za San Remem jsme se "ubytovali" na terase rozestavěné kavárny. Nahoře klasická zatahovací střecha, kterou jsme po troše gymnastického cvičení rozevřeli a bez vyrušování jsme tak mohli zalehnout na zatím nejlepším spotu na cyklotripu.
Rekapitulace páté etapy:
Najeto 88,8 km, 4:29 h, nastoupáno 1120 m, AVG: 19,79 km/h, MAX: 51,6 km/h. Profil je na bikemap.net
Den 6: San Remo - Recco, 26. 7. 2011
Druhý den se nám daří vstát poměrně brzy a s vyhlídkou dlouhé etapy jsme dokonce vyjeli dřív, než kdykoliv předtím s výjimkou Zürichu. Cesta podél pobřeží byla poněkud nezajímavá, chvíli nás vedla zmiňnovaná cyklostezka, poté jsme museli jet po "jedničce" - tedy silnici číslo 1 (Via Aurelia), která po pobřeží vedla až do Říma. Kilometrovníky s čísly přes 600 nám dávaly jasně najevo, že nás čeká ještě dlouhá cesta. Nicméně jelo se nám dobře, byli jsme furt na rovince, jenom občas nás terén vyhodil do nějakých sta výškových metrů, což jsme si potom opět sjeli k moři. Celý profil by se dal charakterizovat asi jako 2km do kopce, 2km z kopce a 2-10km po pobřeží, jak to zrovna vyšlo. Jediná menší nepříjemnost byla poměrně velká koncetrace aut/semaforů v letoviscích, což jsme znaly z předchozí etapy, ale plynulosti ani dobrému pocitu z jízdy to příliš nepřidá.
Na této etapě jsme narazili na největší koncentraci debilů na km2 během celého cyklotripu. Nejprve nás frajer vyhnal z okraje benzínky, že tam nemáme co stát, tak jsme se přesunuli deset metrů k místnímu hotelu, kam šla část výpravy doplnit vodu. Chvíli na to nám zastavil chlápek s tranzitem, kam máme namířeno a jestli nechceme svézt i s kolama (OMG, proč bychom asi dělali cyklotrip :-)). Jako demonstraci svého řidičského umění po pár minutách urazil střešní výstupek o snížený strop průjezdu, který se chystal překonat. Nakonec nás u hotelu začala hrotit nějaká starší bába, že před hotelem nemáme co stát a že nemůže projít. Když jsme jí uvolnili (my, nikoliv kola) průchod, tak ona, že máme dát pryč kola a že chce projít kolem rantlu, že špatně chodí. Když jsme se jí snažili vysvětlit, že čekáme na kamarády a za dvě minuty jsme pryč, došla (!) si pro recepčního, který nám perfektně neměcky vysvětlil, že holt paní je stará, my mu odpověděli, že za chvíli jedem a byl naprosto v klidu. Babka musela na tento "konflikt" vynaložit více energie, než by jí stála zacházka dvou metrů, ale aspoň jsem si vyzkoušel komunikační taktiku používanou u nás převážně Vietnamci - když se s někým nedokážeš dohodnout, předstírej, že neumíš italsky (česky, anglicky, ..., podle situace) bez ohledu na to, že jsi s daným člověkem v jeho jazyce pět minut předtím komunikoval.
Do největšího italského přístavu, města Genova (Janov) jsme dorazili někdy podvečer, v době, kdy jsme na tachometru měli asi 110 km. A dalších třicet nás čekalo, než jsme toto město projeli. Historické centrum bylo dosti nezajímavé, Palace Ducale (Dóžecí palác) nebyl nic moc a tak jsme pokračovali co nejdále za město, protože i na další den byla naplánována poměrně dlouhá etapa, navíc s poměrně výživným terénem. Kolem osmé hodiny na kraji Janova jsme začali být malinko nervózní z absence večeře, naštěstí jsme našli krámek, kde měli otevřeno do devíti a nakoupili tam proviant a také lahváče na osobu. Do té doby jsme skoro nepili, pak se to začalo stávat pomalu standardem.
Italové mají poměrně zajímavé otevírací hodiny v obchodech a pro rozmazlené Čechy, obzvláště Pražáky, kteří jsou zvyklí na večerku na každém rohu, Tesko do dvanácti a v případě nouze i benzinovou pumpu, to může být poměrně tricky. Taky trochu nepochopitelná je přítomnost dvou identických obchodů (Carrefour expres) tři vchody od sebe, přičemž jeden má otevřeno od osmi, druhý do devíti. Inu, jiný kraj, jiný mrav, každopádně nám krámek posloužil a my tak vydali hledat zevlplac na večer. Long story short - skončili jsme na prázdném parkovišti hned vedle silnice 1, jenom o tři metry výše, cedule "propertá privata" nás příliš nevzrušovala. Navíc tam měli kohoutek s tekoucí vodou, což při troše gymnastických cviků znamenalo druhý den ráno už druhou sprchu cyklotripu.
Rekapitulace šesté etapy:
Najeto 167,3 km, 7:05 h, nastoupáno 1940 m, AVG: 23,6 km/h, MAX: 61,5 km/h. Profil je na bikemap.net
Den 7: Recco - Marina di Massa, 27. 7. 2011
Sedmý den má být odpočinkový, což v katolické Itálii by bylo záhodno dodržet. A zatímco jsem den předtím dělal hrdinu a byl ochoten přijmout Glenovo nepříliš vážně míněnou challenge, že to zaokrouhlíme na dvoustovku, vzbudil jsem se naprosto rozlámanej a dost mě bolely nohy. Hned po třech kilometrech nás čekalo výživné stoupání z nuly do nějakých 250 metrů na 4 kilometrech, to samé dolů, chvilku rovinka a další dvoustovka po pár kilometrech. Což mělo být předzvěstí dnešního profilu. Po nějakých 40 kilometrech a standardní essenpauze jsme to vzali mimo "jedničku" a skrz tunely do oblasti Cinque Terre, což měla být lokální pamětihodnost. Pět malých městeček bez vjezdu aut, alespoň co mi bylo řečeno předem. Vjezd aut ve skutečnosti znamenalo, že do každého města sjížděla z kopců jedna cesta a nebylo to nijak propojené, tomuto vrchařskému peklu jsme měli čelit.
Vjezd do oblasti byl tunelem k vesnici Moneglia. Možná nás měl odradit už semafor, kde zelená naskakuje v periodicitě jednou za 20 minut a cedule značící zákaz vjezdu kol. Objíždět už jsme to nechtěli s tím, že podle plánku (který jsem viděl asi tři hodiny zpět) ty tunely nemůžou bejt tak dlouhý, že to za deset minut musíme projet v pohodě, zvlášť když doporučená rychlost pro auta je 40 a my na rovině bez problémů třicet dáváme. Zákaz vjezdu kol jsme tak interpretovali, že tam nechtějí rekreační cyklisty jedoucí patnáctkou.
Když naskočila zelená, necháváme odjet kolonu aut, což nám sebere asi dvě minuty, ale pak se rozjíždíme do tunelu. První dva měly několikset metrů a náladu nám zvedala i skutečnost, že jsme stále viděli (pak už pouze slyšeli) auta před námi. Třetí tunel má asi 1500 metrů a my do něj vjíždíme s vědomím, že už to projedem v klidu. Po výjezdu nás čekalo poněkud nepříjemné překvapení v dalším tunelu, který měl asi 2500 metrů. Jeli jsme zhruba pět minut, tedy polovinu intervalu mezi zelenou na jedné a druhé straně, nicméně u vjezdu do tunelu svítila stále zelená (každá pasáž byla semaforem označena zvlášť pro případ opozdilců). 2,5km trvá ujet pět minut při třicítce, my měli na tachometru něco mezi 35-40 km/h a docela jsme do toho bušili. Tunel byl nekonečnej a když jsme po nějakých 4 minutách konečně vypadli na světlo, dost jsme si oddechli. Na konci jsme ale nebyli, zbýval poslední tunel, který měl asi 300 metrů, nám ale svítila červená. Když vyjel poslední člen výpravy ze čtvrtého, nejdelšího tunelu, na protější straně se akorát rozsvítila zelená. Nechali jsme projet auta z protisměru a potom dokončili poslední úsek a byli jsme rádi, že je tahle šílenost za námi. O pár kilometrů dál nás čekalo ještě něco podobného, ale intervaly byly pouze desetiminutové a nejdelší tunel měl něco málo přes kilometr - easy game.
Ten den jsem nebyl zrovna ve formě a v Devia Marina jsem začal trpět. Silnice stoupala do kopců a po šílené jízdě tunelem jsem dal svým stehům pauzu. Navíc ukazatel "La Spezia 55" a "Cinque Terre 30" nebyl zrovna povzbuzující vzhledem ke kopcům, na které jsme se dívali. Nasadil jsem nejlehčí převod a naprosto rezignovaně daleko za skupinou jsem začal stoupat. Po prvním kilometru se ptám lokálního vidláka, jak dlouhé je toto soupání, načež mi blahosklonně odpověděl, že jenom sedm kilometrů. Kolik to bylo ve skutečnosti, nevím, asi o trochu méně, na profil se každý může podívat sám. Přejeli jsme kopce až do městečka Levanta, kde jsme byly opět na hladině moře, bylo kolem půl páté odpoledne, do La Spezia ještě 30 km a před námi 600m převýšení na jednom z kopců, potom se to mělo ještě trochu vlnit. Navíc začalo pršet, takže jsme se radili, jestli to za tři eura nevezmeme vlakem do La Spezia. Názory jednotlivých členů výpravy byly v rozmezí "ano" a "určitě ano", takže poprvé neplánovaně náše ego přemohla příroda.
Celkem nezajímavá (a nepříliš vyhlídková) jízda vlakem skončila kolem šesté v La Spezia a odtamtud jsme se vydali po pobřeží. Až na jeden mírný kopec jsme jeli furt po rovině, navíc bylo příjemně teplo - úplný kontrast k Cinque Terre. Zbývalo vyřešit zdánlivou drobnost - nocleh. Byli jsme v klasickém letovisku, kde byla jedna pláž vedle druhé a všechny města se jmenovaly Marina di (xxx), kdy (xxx) je město ve "vnitrozemí" (tak 10 km), podle kterého je "přístaviště" pojmenováno. Spaní na pláži neměl být problém, jenže jsme nebyli schopni nalézd jediné klidné místo, navíc všude kolem byla spousta místních vágusů, somráků a dalších pochybných existencí.
Jako tomu tak v některých příbězích bývá, i zde zasáhl Deux ex machina. Možná to bylo tím, že nám bylo souzeno sedmý den světit, ale v jednom místním kostele (kde se nám líbila zahrada na spánek) se konala nějaká lokální slavnost za misie, která trvala deset dní. Přijeli jsme tam dosti zdrženlivě, ale když jsem se zeptal lokálního faráře, jestli bychom tam mohli přespat, že jsme poutníci na cestě do Vatikánu (defacto jsme :-)), tak nás tam po kratší diskuzi s lokálními věřícími nechal dokonce pod jednom ze stanů, akorát nás jemně upozornil, že se tam slaví až do půlnoci, jestli nás to nebude rušit. Nakonec nám nabídl i občerstvení, sice jsme si ho museli zaplatit, ale ty ceny byly celkem OK a teplé jídlo přišlo vhod. Museli jsme tam být poněkud za exoty, spocení a v cyklodresech, ale přesto se tam k nám začala hlásit tři děvčata kolem dvaceti let, která v Marina di Massa byla na dovolené. Byl s nimi docela příjemný pokec, akorát nás zarazilo, když říkala, že víno není dobré ("proč? jako že tohle je špatné víno?" "To ne, ale obsahuje alkohol") a když v jedenáct musely domů kvůli rodičům (!).
I tak to byl velice příjemný zážitek, akorát jsme byli rádi, když o půlnoci se přestalo juchat a všichni jeli pryč. Byli jsme fakt dost unavení.
Rekapitulace sedmé etapy:
Najeto 111,0 km, 5:28 h, nastoupáno 2110 m, AVG: 20,3 km/h, MAX: 65,7 km/h. Profil zprvní adruhé části etapy je na bikemap.net
Den 8: Marina di Massa - Empoli, 28. 7. 2011
Po dvou náročných dnech jsme zasloužili trochu klidu a čekala nás asi nejsnažší etapa celého tripu. Nejprve jsme se trochu věnovali hygieně, v baráčku u fary jsem si dokonce opět přepral dres a dokonce jsem se i oholil. Vyrazili jsme chvíli po deváté hodině směrem Pisa, kde jsme chtěli zkouknout věž a tam se najíst. Prakticky celou dobu jsme jeli po rovině, o čemž svědčí průměrná rychlost téměř k šestadvaceti kilometrům a dost slabá maximálka těsně nad padesát.
Necelých 20 km jedeme po pobřeží až do města Viareggio. Celou dobu jedeme po poměrně široké a nepříliš frekventované silnici s pruhem na pravém kraji, takže pro cyklisty velice příjemné. Oproti tomu cyklostezka, která vedla paralelně se silnicí, byla naprosto k ničemu, protože tam na ní jezdily děti, babičky a sem tam nějaký atlet se šel proběhnout. Ostatně cyklostezky v Itálii jsou až na tu dvacetikilometrovou pasáž kolem San Rema naprosto k ničemu, buď fungují pro babičky, nebo je to třistametrovej úsek mezi dvěma kulaťáky. Jediná nevýhoda silnice byla poměrně častá frekvence křižovatek tvaru T (my jeli rovně, přijíždělo se zleva) a tím pádem dost červených na semaforu. Místní cyklisté si s tím příliš hlavu nelámali a my po jejich vzoru to začali projížďet také, načež se nám dostalo nelibých komentářů některých členů výpravy ve stylu "a příští rok budeme jezdit v protisměru?". To se nám podařilo realizovat už letos, ale o tom až dále.
Z města Viareggio jsme to vzali na naší starou známou SS 1 - Via Aurelia, s o poznání nižšími hodnotami na kilometrovníkách, než tomu bylo pár dní zpět. Silnice byla dvouproudá, ale nic na ni nejezdilo díky dálnici o celých deset metrů vedle. V Pise jsme byli po 45 kilometrech chvíli před polednem a hned jsme to vzali ke slavné šikmé věži. Mě osobně dost zklamala, byla dost malá, zato mě nadchla vedle stojící katedrála. Trochu mi to připomínalo zážitek z Berlína, kde profláknutá Braniborská brána byla taky nezajímavá, zato jsem byl nadšen z Reichstagu.
Vstup na věž stál 15€ a my jsme došli k závěru, že pro tento peníz máme lepší využití. Kdosi prakticky prohlásil, že pokud jsme nyní na nejhezčím místě v Pise, co potom z té věže vlastně můžeme vidět? Po asi hodinové prohlídce místního parku a "povinného" focení podpírání věže jsme zakampili u lokálního supermarketu, kde jsme strávili asi další tři hodiny, o poznání více, než u jedné z nejznámnějších italských památek.
Po vydatné svačince jsme se vydali směr Firenze (Florencie), hlavního města Toskánska a jednoho z nejznámnějších turistických cílů Itálie. Našim cílem bylo přiblížit se Florencii natolik, abychom tam druhý den strávili poledne a potom ujeli co největší vzdálenost, protože jsme chtěli být v sobotu v San Marinu. To se nám nakonec podařilo, přestože více než terén nám dávalo zabrat dopravní značení.
Jak jsem již psal, koupili jsme si mapu v měřítku 1:800 000, což obzvlášť v téhle oblasti nebylo zrovna nejvhodnější. Na značkách byly vzdálená významná místa, jako Florencie, která ale byly hnány přes dálnici nebo alespoň superstradu, no a potom lokální zapadákovy, které zase byly příliš malé na mapu. Pokud naším směrem vedla dálnice, bylo to ještě v pohodě, protože značky byly v zeleném podkladu. Superstrada neměla status dálnice, proto směrovky byly modré, nicméně kola tam stejně nemohla. Z Pisy nejprve ujedeme asi pět kilometrů, abychom se dostali k ceduli "zákaz vjezdu kol", kterou jsme tentokrát hodlali respektovat, přeci jenom 50 km po dvouproudé silnici, tentokrát navíc s frekventovanou dopravou, se nám opravdu jet nechtělo. Navíc se dala předpokládat i nějaká ta frekvence policejních hlídek a pokuta opravdu nebylo lepší využití peněz, než vstup na věž.
Nakonec za pomoci GPS a rady lokální "sociální pracovnice" se nám podařilo trefit aspoň správný směr, tedy proti proudu řeky směrem do hloubi Toskánska. Podvečer jsme ujeli asi dalších poctivých 50 kilometrů (i když přesnou vzdálenost nedokážu odhadnout. V Pise jsme měli 45, na konci dne skoro 120, ale kolik jsme toho dali v Pise samotné, už asi nikdy nezjistíme.
Zbytek dne proběhl poměrně nezajímavě s výjimkou drobného bloudění (ani když jsme měli správný směr, tak jsme neměli vyhráno, protože značení si s námi dělalo, co chtělo) a zpochybňování mých orientačních schopností s poukazem na najížďení "zbytečných" kilometrů. Nakonec jsme zazevlili v olivovém háji, kousek od klasické toskánské vily s bazénem. Topolánka ani Berlusconiho jsme tam ale nepotkali, takže kromě mravenců se jednalo o good night.
Rekapitulace osmé etapy:
Najeto 117,7 km, 4:32 h, nastoupáno 150 m, AVG: 25,9 km/h, MAX: 50,6 km/h. Profil je na bikemap.net
Den 9: Empoli - Passo di Muraglione, 29. 7. 2011
Podařilo se nám vstát relativně brzy, snídani jsme měli na místě a olivový háj jsme opouštěli před desátou hodinou, abychom do Florencie dorazili pokud možno před polednem. Klasická zastávka na benzínce nás malinko zdržela, nicméně do toskánské metropole jsme dorazili chvíli po dvanácté hodině. Ihned to bereme ke katedrále, kde si necháváme kola opřená o řetěz a klasicky rozdělení na poloviny hodláme zkouknout centro storico. Asi po pěti minutách přišel místní policista a začal nás hrozně hrotit, že si tady nemůžeme opírat kola a jací jsme to kulturní barbaři. Nakonec jsme si kola odtáhli do vedlejší ulice, každý jsme vzali dvě kola, sedmé tam nějakou dobu muselo zůstat. Když se zbytek výpravy vrátil ke kolům, zrovna jsme parkovali ve vedlejší ulici a policajt je začal hrotit se slovy "where are your bicykles" s homosexuálním přízvukem. Tengy, jehož kolo tam zůstalo, se s ním začal hádat, že tam nebyla žádná cedule zakazující parkovánjí kola u řetězu. Policista byl evidentně hrdý Florenčan chránící si nejenom katedrálu (pochopitelně), ale i řetěz oddělující chodce od fasády. Po krátké debatě se situace naštěstí uklidnila, kola jsme si nechali ve vedlejší uličce a já s druhou částí skupiny jsme se vydali obejít katedrálu.
Místo klasického oběda jsme zůstali asi hodinu v zapadlé internetové kavárně, kterou provozovala Bangladéš komunita z Florencie, tam jsme vyřešili check-in na letadlo z Říma, někteří aspoň promazali maily a vlezli si na fejsíček (já k nim výjimečně nepatřil). Výjezd z města byl jednodušší, než tomu bylo v případě Pisy, stačilo se držet se podél řeky a také nás nasměroval lokální messenger, jediný problém byly občasné jednosměrky, které jsme respektovali či ignorovali v závislosti na tom, jak moc jsme jízdu v protisměru považovali za nebezpečnou. Nicméně trvalo pouhý den a nikoliv rok, než se prorocká slova o jízdě v protisměru naplnila.
Cesta směr Forlí byla docela v pohodě, akorát jsme netušili, kolik toho budeme schopní ujet. Do samotného Forlí bylo evidenetní, že nemáme šanci dojet, bylo to více než 100 km a čekal nás průsmyk v nadmořské výšce 907 metrů, kterého jsme měli určité obavy. Dali jsme si ale předsevzetí, že ten průsmyk musíme zvládnout už dnes. Prvních dvacet kilometrů k Pontassieve bylo pořád proti proudu řeky a my se tak nacházeli ani ne ve sto metrech nad mořem. V místím Penny Marketu jsme se najedli, doplnili vodu a využili služeb místní toalety (cyklotripová klasika) a zhruba v pět odpoledne jsme se vydali k průsmyku. Věděli jsme, že nahoru je to ještě nějakých skoro padesát kilometrů, akorát jsme nevěděli, jak prudce a jak dlouze to bude stoupat.
Kousek za Pontassieve obět klasický silniční tunel se zákazem vjezdu cyklistů, ale byla to prakticky jediná rozumná cesta přes Apeniny a silnice byla normálně široká, takže nebylo co řešit. Asi po pěti kilometrech mám píchlou zadní duši, už tak děsivé čekání na kopec se ještě o nějakých dvacet minut natáhnulo. Šlapeme stále po rovině, občas lehčí stoupák, ale o zlověstném apeninském průsmyku stále žádné stopy. Za třicet kiláků se tak zvedneme proti proudu řeky o sotva 200 metrů, aby nás čekal závěrečný výšlap, který měl převýšení 600 metrů a délku asi dvanáct kilometrů, tedy nejhorší kopec, co jsem zatím jel (včetně průsmyku San Bernardino ve třetím dni). Míra navíc měl trochu problémy s bolavou achilovkou, naštěstí měl Tengy tejpovačku, takže se mu noha zafixovala. Já jel celý výšlap s Mírou, částečně kolegiálně, částečně alibisticky, protože jsem po předchozích osmi dnech také neměl sil na rozdávání. Kluci na nás čekají v půlce kopce ve středověké vesničce San Godenzo, kde cedule hrdě hlásí, že místní opatství má skoro 1000 let historie, nás ale více zajímala kašna na náměstí, kde jsme doplnili vodu před zbytkem stoupání, někteří toho využili k hygieně. S Mírou jsme vyrazili jako první a jsme trochu nervozní, že v zatáčkách pod sebou nikoho nevidíme, sice byl zbytek výpravy papírově rychlejší, minimálně v tomhle stoupání, ale bylo už půl osmé, stíny se dost protahovaly a na vrchol to mohla být klidně taky hodina.
Zvládli jsme to o malinko rychleji, zbývalo nám asi sedm kilometrů a na vrcholu jsme byli kolem čtvrt na devět a díváme se pod sebe a stále nikoho nevidíme, tak doufáme, že je zbytek výpravy alespoň v tom úseku, kam nedohlédneme a který je tak kilometr od nás. Po pěti minutách přisprintoval Duke, následovaný Vaškem a Glenem. Ti šílenci měli po tom stoupáku ještě náladu závodit mezi sebou, kdo vyjede první nahoru.
U průsmyku byl hotel a nějaká vyhlídka, tak jsme se rozhodli, že přenocujeme u té vyhlídky. Pro ty, co jsou zvyklí z Mariánek na rozhlednu nebo plošinu, by chtělo pojem vyhlídka možná předefinovat, nešlo o nic jiného než o kopec, ze kterého šlo vidět do údolí a kudy vedla pěší cesta. Nám však stačilo obejít kopec alespoň natolik, abychom nebyli vidět ze silnice a potom jsme se tam nějak poskládali. Bylo to asi nejhorší nocování za cyklotrip, všude ostružiny a ráno rosa, navíc jsme leželi na západní straně, takže ráno bez sluníčka. Ale ne vždy si člověk může vybírat a zase tak strašné to nebylo.
Rekapitulace deváté etapy:
Najeto 101,5 km, 4:57 h, nastoupáno 1290 m, AVG: 20,5 km/h, MAX: 46,6 km/h. Profil je na bikemap.net
Den 10: Passo di Muraglione - San Marino (RSM), 30. 7. 2011
Ráno jsem se opět probudil kolem šesté hodiny a snažil jsem se hledat sluníčko. Asi hodinu se procházím po okolních kopcích, nakonec se osmělím a jdu do místní kavárny na kafe a dobití baterie v telefonu. Po zjištění, že i v takové oblasti stojí kafe 1 euro, si na horký nápoj s croissantem zašla většina členů výpravy. Probudili jsme se nad mraky, takže údolí je zatažené, zatímco my v průsmyku sušíme spacáky. Z ranního zevlu standardně příliš nespěcháme, takže sjezd bereme útokem až v půl desáté, kdy mraky vystoupaly a jedeme v mlze. Po nějakých deseti kilometrech je ale vše OK a až do Forlí máme příjemné sluníčko. Celá cesta má kolem padesáti kilometrů a nám to trvá jenom o málo déle než hodinu a půl. Celá etapa byla dost rychlá a ještě po třech hodinách máme průměrnou rychlost kolem 30 km/h, přispívá tomu i skutečnost, že kolem jezdilo dost cyklistů a nebyl problém se několik kilometrů vyvézt ve vzduchovém pytli za silničkářema.
Ve Forlí klasickej oběd a zevl v parku, na jednu stranu chceme dojet do San Marina co nejdřív, čekalo nás ještě asi 60 km (naštěstí vesměs po rovině), na druhou stranu během poledního vedra se žádné moc výkony očekávat nejdou.
Do San Marina dorazíme nakonec až kolem šesté hodiny a po povinném focení u hraniční cedule na úpatí kopce nás čeká 600 metrů na Monte Titano, kde se nachází pevnost a historické centrum Cittá di San Marino, tedy hlavní město stejnojmenné republiky. Podobný kopec jako ke hradu jsme už absolvovali, nicméně pokud není člověk profesionál, "šestistovkový" stoupání mu stále dají zabrat. Unaven po cyklotripu jsem se rozhodl to nepřehánět, jel jsem to nahoru asi hodinku, ale dokonce ani vrchař Jookyn na tom nebyl o moc lépe. V 500 metrech je kabinková lanovka, kterou se dá vyjet až úplně nahoru, ale ego by nám to nedovolilo, takže jsme poslední úsek vzali stejně jako ty předchozí - na kole až k bráně sv. Františka. Ti, co měli dost sil (Glen, Vašek, Tomáš) nakoupili v místním krámku občerstvení a o večeři jsme se tak nemuseli strachovat.
Pevnost v San Marinu mě naprosto uchvátila. Už jsem na pár dovolených byl, něco jsem viděl, ale málokdy se mi podaři najít cestovatelský moment, kdy si z něčeho "sednu na prdel" - a to jsme projížděli městy jako je Pisa, Florencie a podobně. San Marino bylo ale jedním z těchto vzácných míst a hodně dlouho jsem vzpomínal, kdy jsem byl z něčeho tak nadšen (výlet do Vancouveru nebudu počítat, protože to je trochu jiná kategorie).
Historická pevnost připomíná trochu Vyšehrad, akorát je tam asi tak desetkrát víc živo, ten kopec je taky desetkrát větší. Z pevnosti je vidět až k moři u Rimini, na druhou stranu jsou vidět kopečky Apenin, které nás měly čekat následující den. K tomu všemu se od čtvrtka do neděle během naší návštěvy konaly nějaké středovéké slavnosti, takže v úzkých uličkách bylo spousta kejklířů, umělců, bavičů, rytířů, konkubín, žebráků a podobně. Všechno v sammarinských krojích (no, nevím, jestli je "kroj" ten správnej pojem) - prostě klasickej středověkej fest, který ale atmosféru prostředí ještě umocňoval. Navíc všechny věže byly zadarmo (cena ale není vysoká ani ve standardních případech), takže jsme si to všechno prolezli.
Do pevnosti jsme vešli až kolem sedmé hodiny a vůbec jsme neměli vyřešen nocleh. Atmosféra nás ale uchvátila natolik, že jsme to neřešili a zůstali jsme na hradě téměř do půlnoci. Dokonce jsme si zašli na pizzu do restaurace s nádhernou vyhlídkou. Nedovedu si představit, že by v Praze kousek u hradu mělo stát jídlo kolem 150 korun, tady tomu ale bylo. Trochu lepší pizza za 6€ a dokonce si ani neúčtovali v Itálii běžných 1,5€ za kuvert.
Naprosto uchvácení z hradu jsme se konečně vydali za noclehem. Nakonec jsme našli pěší a cyklostezku uprostřed kopce Monte Titano, kde jsme spali mezi dvěma tunely za odstavenými železničními vagony (zajímalo by mě, kdo, jak a hlavně proč je tam dostal).
Najeto 127,1 km, 5:02 h, nastoupáno 670 m, AVG: 25,2 km/h, MAX: 63,2 km/h. Profil je na bikemap.net
Rekapitulace desáté etapy:
Najeto 127,1 km, 5:02 h, nastoupáno 670 m, AVG: 25,2 km/h, MAX: 63,2 km/h. Profil je na bikemap.net
Den 11: San Marino - Cittá di Castello (I), 31. 7. 2011
Po naprosto uchvacujícím zážitku z předchozího dne jsme zbylé etapy absolvovaly skoro až z nutnosti. Sportovní morálka nám dost poklesla a vědomí, že nám zbývá ještě více než 300 km do Říma, za 50 kilometrů máme prakticky z nuly vystoupat do 1000m přes další apeninský průsmyk, že přes poledne bude pařák a že je neděle a těžko seženeme něco k jídlu - tohle byly věci, které se nám hodily hlavou.Ráno jsem se vzbudil celkem pozdě (u mě to znamená v půl osmé) po vydatném spánku, poprvé na cyklotripu jsem se nebudil uprostřed noci. Asi to bude mít souvislost, že jsme večer předtím lehce popili (koupili jsme si v akci 3 flašky vína za 5€ a něco jsme vypili taky v pizzerii) a já tak usnul zdravým spánkem opilce. V neděli ráno byla zapadlá stezka docela frekventovaná, procházeli se kolem samí pejskaři a pár běžců, museli jsme tam vypadat jako slušní exoti, když někdo spal, další se budil a třetí si čistil zuby nebo myl podpaží u malého kohoutku s vodou.
Přes velkou frekvenci místních jsme s balením našeho tábořiště příliš nespěchali a to i přes vědomí, že je potřeba vyrazit co nejdříve, abychom se vyhnuli polednímu slunku. Když jsme se konečně rozhoupali k odjezdu, další hodinu jsme u parkoviště u lanovky strávili svačinkou, takže jsme vstřic apeninám vyrazili až v půl jednácté, na prvním kruháči se nám navíc ztratil Vašek, který si upravoval tašku a poté blbě odpočil.
Stalo se přesně to, čeho jsme se obávali. V poledne jsme byli teprve slabých 20 km za San Marinem a na vrchol průsmyku nám zbývalo ještě něco mezi 20 - 50 kilometry, opět jsme nevěděli, kdy to šílené stoupání má začít. Jeli jsme proti proudu řeky, takže jsme nepředpokládali, že toho příliš nastoupáme před samotným závěrem, klasické čekání na ten "šílenej kopec". Přibližně v půl jedné jsme objevili benzínku s malým bistrem a kouzelným nápisem "Domenica aperto" (otevřeno v neděli), kde jsme hodlali doplnit vodu a na chvilku se zastavit, dát si kafe, zmrzlinu, zkrátka kdo měl na co chuť.
Nakonec jsme tam zůstali asi do čtyř odpoledne, kdy jsme nejdřív chtěli vidět start Formule1, potom začalo pršet a my jsme zkouknuli, jak Jenson Button ve svém 200. startu vyhrává VC Maďarska. Odpoledne se nám jelo mnohem lépe, déšť příjemně vyčistil vzduch, bylo ještě trochu zataženo a příjemná teplota. Jediné, na co jsme se netěšili, bylo očekávání toho stoupání. Kde to přesně mělo začít a kde se nacházíme, se z mapy nedalo vůbec vyčíst, přeci jenom měřítko 1:800k není nejvhodnější, o tom už jsem se zmínil několikrát. Jediné, co nám sloužilo jako určitá pomůcka, byly kilometrovníky, které udávaly vzdálenost do Sansepolcro, tedy města hned pod kopcem. Celou dobu tak jedeme po rovince, občas do mírného kopce a nakonec zjistíme, že už jsme 700 metrů nad mořem bez většího odporu a na zbylých 300 metrů máme asi 12 kilometrů. S Glenem a Jookynem jsme vyrazili v klidu a konverzačně a na vrchol jsme dorazili bez většího odporu apenin, protože stoupání bylo sice stabilní, ale mírné a naše obavy se tak nenaplnily. Nahoře v průsmyku jsme si dali kafe, já se plácnul přes kapsu a odměnil se pivem, chvíli potom jsme se vydali dolů, přeci jenom bylo už kolem půl sedmé a ještě jsme chtěli trochu popojet.
V Sansepolcro měly všechny krámy v neděli zavřeno, tak jsme vyrazili do Cittá di Castello, kde měli mít v neděli nějaké krámky otevřeno. Ani tam se nám nezadařilo a navíc jsme přijeli už skoro za tmy. Nakonec jsme našli bar, kde se scházela místní komunita, dal jsem si tam zmrzlinu, hladovci si dali housku a vyrazili jsme směrem z města najít co nejlepší (kecám, najít jakékoliv) místo na spaní. Nakonec jsme zakampili hned za silnicí v nějakém random poli za stromy, abychom nebudili pozornost na první dobrou.
Rekapitulace jedenácté etapy:
Najeto 101,4 km, 4:27 h, nastoupáno 1300 m, AVG: 22,8 km/h, MAX: 69,6 km/h. Profil je na bikemap.netDen 12: Cittá di Castello - Cittá della Pieve, 1. 8. 2011
Protože jsem byl trochu naštvanej, že pořád vyrážíme pozdě, tak jsem vyhlásil challenge, že kdo bude do půl deváté zbalenej a připravenej na cestu, tak dostane k obědu pivo z fondu (nějaké finance jsme měli společné, abychom se nemuseli stále skládat na jídlo). Hlavní motivací byla snaha dostat se k Trasimenskému jezeru v poledne, abychom se mohli vykoupat během největšího pařáku. Také jsem počítal s pauzou na obět v Umbertide, kde jsme se měli rozloučit s Mírou, který pokračoval sám do Ancony a tam lodí do Splitu, kde měl být s přítelkyní na dovolené.Zázrakem jsme vyrazili v 8.35, i největší opozdilci byli v půl připraveni, akorát si ještě hodlali vyčistit zuby, takže jsme jim pivo uznali. Do Umbertide dorazíme asi za 40 minut, jelo se nám docela příjemně. Jenže pauza na svačinu se nám malinko protáhla a k Trasimenskému jezeru vyrážíme až po jedenácté hodině. V poledne nám k jezeru chybělo přibližně dvanáct kilometrů, když se nám do cesty naprosto neplánovaně přimotalo jedovaté stoupání - 300 metrů na 6 kilometrech. Zaprvý jsme na to nebyli psychicky připravení a za druhé bylo asi 35 ve stínu, takže než jsem se dostal nahoru, tak padlo hodně nadávek. Na kopci nás čekal nádherný výhled na jezero, akorát tam malinko foukalo, což pro propoceného člověka není úplně ideální. Tak jsme sjeli k jezeru a začali hledat nějakej dobrej spot na koupání.
Kolem jezera vedla cyklostezka, tak jsme se rozhodli, že budeme pokračovat naším směrem, objedeme jezero ze severozápadu do města Castiglione del Lago a vykoupeme se na prvním místě, kde to půjde. Po cestě jsme objevili pole s rajčaty, některá dokonce už byla zralá, takže jsme si hned dali break a šli krást na pole. Náš plán s koupáním ASAP jsme ještě vylepšili s tím, že naše etapa bude "hobití" - když najdeme něco zajímavého k jídlu (kromě kukuřice), tak si dáme pauzu.
Nakonec jsme se vykoupali až v Castiglione, protože podél jezera to byl samej rákos a bažina, akorát jeden kamp, kde po nás chtěli pět euro vlezné, všichni asi tušíte, co nám tak mohli... V Lidlu jsme nakopili proviant, což znamenalo zmzlinu, pivo a sušenky, aby se nám lépe piknikovalo. V jezeru se skoro nedalo koupat, protože na dně byly šutry (já neměl žabky), voda nebyla tak čistá jako třeba v Lago di Lugano nebo Lago di Como, takže jsem si dal akorát vydatnou sprchu a věnoval se dobrotám na pláži.
Odpoledne jsme chtěli ujet co největší kus a dostat se až co nejblíže Orvietu, abychom v poledne druhého dne byli co nejblíže Lago di Bolsano a vykoupali jsme se tam. Nakonec jsme toho příliš neujeli, protože jsme malinko bloudili (dementní značení nás opět vyhnalo na dálnici) a pak jsme zmokli, museli jsme se schovat pod mostem, kde byly akorát samé použité kondomy a papírové kapesníky skrývající voňavé poklady - prostě romantika.
Směr Orvieto byl celkem vlnitý, což nám také nepřidalo na rozhodnutí urazit co největší vzdálenost, takže jsme si vystoupali asi 200 metrů a v Cittá della Pieve jsme si našli zapadlou chatku, kde jsme přespali na terase.
Rekapitulace dvanácté etapy:
Najeto 108,6 km, 4:56 h, nastoupáno 650 m, AVG: 22,0 km/h, MAX: 69,6 km/h. Profil je na bikemap.net
Den 13: Cittá della Pieve - Orvieto, 2. 8. 2011
Poslední den "ostré jízdy" byl dnem třináctým a smolným pro Vaška, který na terase opuštěné terasy prošlápl jeden schod, ten pod ním rupnul (celkově dřevo na terase a schodišti nevypadalo příliš bytelně), a on si bolestivě škrábnul do holeně a otekl mu nárt. Neplánovaně jsme se tak zdrželi o dvě hodinky, ale už nám to bylo všem jedno. Lago di Bolsano stejně bylo vzdáleno asi 60 km a protože jsme se den předtím sprchovali, tak potřeba další koupele nebyla až tak silná :-)). Vaškovo zranění naštěstí nebylo tak strašné, aby se nedalo jet, ale pro jistotu zvolnil tempo, což my ostatní vzali jako záminku na totéž.
Profil byl poměrně nepříjemnej, v údolí vedla dálnice a paralelní silnice, po které jsme jeli my, "obsluhovala" všechny vesnice na kopci, takže to bylo pořád nahoru dolů nahoru dolů. Nakonec jsme dojeli do Orvieto s naprostou rezignací se kamkoliv hnát, nakoupili jsme potraviny v supermarketu a potom jsme s Vaškem zašli do místní kavárny dobít mobilní telefony. Potkali jsme tam místního cylistu, který se chystal k jezeru a když jsme se podívali do jeho mapy, zjistili jsme, že bychom museli vystoupat a opět sjet dalších 300 výškových metrů, což se nám nechtělo. Do Viterba, kam jsme měli ten večer dorazit, to bylo nějakých 50 kilometrů, takže jsme se nikam nehnali a za mnou a Vaškem do kavárny dorazil zbytek výpravy.
Zhruba ve čtyři hodiny odpoledne jsem šel zjistit vlakové spoje na místní nádraží, protože z Viterba jsme chtěli jet ráno do Říma, abychom si hlavní město Itálie užili aspoň na jeden den, trasa Viterbo - Řím na kole nepřicházela v úvahu (navíc vzpomínky na Milán a italské značení silnic bylo stále čerstvé). K mému překvapení jsem zjistil, že z Orvieta jede přímý spoj (přestože je to dál), zatímco z Viterba bychom museli přestupovat. Rozhodli jsme se tedy oficiálně ukončit "sportovní" část cyklotripu a vyrazit druhý den v 0857 do Říma. Byla ještě varianta 0651, ale pán na přepážce mi řekl, že neví, jeslti ten vlak jede do Říma - "možná ano, možná ne, budu to vědět zítra". Nejprve jsem si myslel, že akorát špatně rozumím, přeci jenom do rodilého mluvčího mám daleko, ale pak jsem se ujistil, jestli to myslí vážně a on mi řekl, že ano, že třeba dneska jel, ale neví, jestli pojede zítra až do Říma - WTF???
Protože jsme měli najednou volné odpoledne a nad Orvieto byla pevnost, rozhodli jsme se dát si poslední vrchařskou prémii (ale klidným tempem) a podívat se tam. Objevili jsme tam nádherné staré město, jeden z turistických "skrytých pokladů", o kterém se nikde moc nepíše, ale po San Marinu to bylo druhé nejzehčí místo našeho cyklotripu. Chvíli jsme tam zůstali a kolem osmé hodiny jsme šli nakoupit večeři a také nějaké lehké pitivo navečer.
Rekapitulace třinácté etapy:
Najeto 63,4 km, 3:29 h, nastoupáno 820 m, AVG: 18,2 km/h, MAX: 63,3 km/h. Profil je na bikemap.net
Epilog: Řím, Vatikán, Fiumicino/Leonardo da Vinci, Praha/Ruzyně, 3. -4. 8. 2011
Ráno jsem se vzbudil poměrně brzy a šel se porozhlédnout po okolí. V areálu školy jsem objevil kašnu s čistou vodou a nikdo nebyl kolem, tak jsem toho využil na ranní hygienu, přesněji řečeno na koupel, abychom do Říma přijeli trochu kultivovaní. Zbytek výpravy vstával také poměrně brzy, ale stejně tak i dělníci, kteří pracovali u školy, takže když jsem netradiční spot na koupel doporučil ostatním, už byla škola obsazena a tento kašna zážitek byl vyhrazen jenom mě.
Na devátou hodinu vyrážíme na nádraží, abychom zjistili, že má vlak půl hodiny zpoždění. Pokud nadáváte na České dráhy, doporučuji navštívit Itálii, po návratu bude proti našemu železničnímu dopravci trochu schovívavější. Přes drobné zdržení jsme přes hnusné předměstí dojeli na Řím/Termini v pořádku a vydali se na prohlídku hlavního města Itálie.
Nejprve jsme potřebovali vyřešit, co uděláme s kolama. Původní plán bylo nechat kola na nádraží v úschovně, projít si Řím, někde prozevlit noc a druhý den si je vyzvednout. Alternativa byl nějaký hostel. Jenže dávat deset euro za 24 hodin v úschovně se nám nechtělo a také jsme si řekli, že do Říma se pěšky asi ještě podíváme, ale na kole máme jedinečnou příležitost toho projet mnohem více (což byla naivní představa, ale nám v tu chvíli připadala logická). Hostely stály od 30 EUR na osobu a vzhledem k tomu, že jsme za ubytování do té doby zaplatili akorát 6€ spropitné na kostelní slavnosti, tak navýšení rozpočtu za takovou banalitu jako nocleh nepřipadalo v úvahu.
Celá anabáze s hledáním úschovny a informací na Termini nám zabrala více než hodinu, ten komplex nádraží je ohromnej, nikde žádnej zaměstnanec, který by poradil, naopak všude plno nahaněčů. A hlavně spousta lidí. Přeci jenom je nádraží umístěno v srdci Říma, třeba ke Koloseu je to něco málo přes kilometr. Tato starověká aréna byla prvním cílem našeho zkoumání Říma.
U Kolosea jsme se rozdělili na dvě skupinky, první hlídala kola a druhá si to obešla a šla fotit, potom samozřejmě jsme si to prohodili. Dovnitř nikdo nešel, protože čekání ve frontě by trvalo déle než stavba dálnice Vary - Praha. Kolem Kolosea bylo milion černochů, kteří prodávali různé nesmysly, až to bylo otravné. Chápu, že tohle povolání asi nebyl jejich celoživotní sen, ale opravdu nevidím jedinej důvod, prož si koupit žblem míček za euro. Občas přijela policie a frajeři si sbalili deku a utíkali na druhou stranu Kolosea, což vypadalo celkem komicky.
Bylo už dost po poledni, takže v plánu bylo se najíst. Nejlépe nakoupit klasicky v samošce a pak si sednout na poloviny na kafe někde poblíž Forum Romanum, nicméně jsme se při honbě za nějakým rozumným obchodem přejeli řeku a dostali se mimo hlavní centrum. Po nákupu jsme vyjeli na kopec ke Garibaldimu, kde jsme měli pěknej výhled na Řím, tam se najedli a potom pokračovali směr Vatikán. Celá procedura s obědem tvrala více než dvě hodiny, takže časová úspora za rychlejší než pěší dopravu se poněkud setřela.
V pět se nacházíme na Svatopetrském náměstí v nejmenším státě světa. Dovnitř do muzeí nás nepustili, protože bylo nutné se rezervovat nějakou dobu dopředu a ten den už bylo plno. Podívali jsme se tedy alespoň do baziliky sv. Petra a Pavla, která byla opravdu monumentální (přesto nevím, co více k tomu napsat).
Do setmění stihneme ještě projet pár památek a potom se vydáváme z centra směrem na jihozápad k letišti. Máme v plánu najít nějaký obchod a potom klidné místo na noční zevl, případně i spánek. Nakoupit v centru jsme odmítli s tím, že nechceme tahat veškeré jídlo a pití ven a že jsme v Římě, něco se přeci najít musí. Že to nic neznamená nám vysvětlil taxikář, kterého jsme se kolem deváté hodiny ptali na samooobsluhu a on odpověděl, že už je po deváté, že všechno má zavřeno (zlaté Tesco na Smíchově, kam si člověk může zajít pro občerstvení klidně v půl dvanácté). Takže pokračujeme směrem letiště k nelibosti některých hladových členů výpravy (já jsem výjimečně neremcal) s tím, že alespoň McDonald bude otevřen. Ten jsme sice našli, ale stále jsme věřili v nějakou večerku nebo jinej zázrak, takže zatím jsme služeb nadnárodního giganta nevyužili.
Kolem desáté jednu večerku opravdu objevíme, ale co se týče zásobování jídlem, hlavně pečivem, tak to bylo dost slabé. K jejich cti nutno dodat, že pivo měli v ledničce. Naštěstí kousek odtamtud byl bufet se zapékanýma bagetama, kde si každý mohl zvolit náplň a cenově to bylo celkem přijatelný. Takže jsme našli místo občerstvení, na malém plácku ve tvaru trojúhelníku, přibližně 5 metrů hrana, kde byly dvě lavičky, jsme zakampili. Chvíli tam krafaly nějaké místní dámy třech generací, ty po půlnoci také odešli. Když se ptali, kde budeme spát a my dosud v tom neměli jasno, tak nám sice nocleh nenabídli, ale řekli, že můžeme spát na tom plácku (jeden člen výpravy už v tu dobu vytuhl a zařezával (opět jsem to nebyl já). Nakonec jsme chvíli popíjeli a nakonec opravdu zalehli na tom místě uprostřed zástavby na předměstí Říma. Ráno nikdo neřekl ani pumpička, všichni, co šli okolo, to měli naprosto na salámu :-))
Ráno vyrážíme směr Fiumicino, vzhledem k místu, kde jsme spali, poměrně brzy. Už v sedm sedíme na první ranní kávě (a toaletě) a potom pokračujeme dál. Chceme dojet co nejblíže k letišti a tam nakoupit potraviny a také nějakou pozornost pro pana Navrátila, který nás vezl do Zürichu (vzhledem ke způsobu dopravy jsme se rozhodli koupit klasické prosciutto). Dorazili jsme do nově se rozvíjející čtvrti (vypadalo tam trochu jako na Černém Mostě v Praze, ale hezčí), kde byly nové byty, kavárny, kadeřnictví a podobné služby a uprostřed velká samoška. Všechno to otevíralo ale až v deset a my ten den měli opravdu náskok, takže jsme čekali skoro třičtvrtě hodiny, což nás ale nijak netrápilo, protože jsme byli zhruba pět kilometrů od letiště a letadlo startovalo v půl páté. Takže klasická poklidná snídaně a v poledne se přesouváme na Fiumicino.
Máme skoro čtyři hodiny času a nikam nespěcháme. Potřebujeme akorát hodit kola do check-inu, ale u naší přepážky se řeší let někam do Rumunska v 1430. Až se uvolní místo, jdeme se zeptat, jeslti kola máme nějak speciálně připravit a pracovník WizzAiru povídá, že stačí klasika, odmontovat přední kolo a taky vypustit pneumatiky kvůli tlaku nahoře ve vzduchu. Ještě vezmeme klasické pytle na odpadky a překryjeme řidítka a zadní kola, přestože to po nás nikdo nepožadoval.
Čtvrt hodiny před koncem check-inu, kdy jdeme hodit kola na pás, nás čeká nemilé překvapení, když nám odmítnou kola takhle vzít. Na argument, že nám to někdo od nich říkal, že to takhle stačí, pán odvětil, že to musí být zabalené (přestože jsme se na to výslovně ptali a nikdo to netvrdil). Tak nás poslal k takovému stroji, který oblepí igelitem jakékoliv zavazadlo za pouhých devět euro (v Ruzyni za to chtěli 75 korun a i to mi přišlo drahý) a ať si pospíšíme. Pracovníci stroje nás odmítli obsloužit, že kola jsou moc velká a ať jdeme na další terminál, kde jsou na to vybaveni. Což zase nešlo z časových důvodů, tak zasáhl pracovník WizzAiru, co nám odmítl vzít kola, a domluvil to. Chlapci se tedy nabídli, že to udělají, ale naúčtovali si 18€ na osobu, aby to pětkrát oběhli igelitem. Doufám, že jejich smrt bude pomalá a bolestivá!!!
Po této nepříjemnosti jsme konečně nastoupili do letadla a odletěli do Prahy. Kvůli zdržení jsme si ani nesedli k okénku a celou cestu nás provázel lahodný řev malých dětí. Nicméně po příletu na Ruzyni byly tyto zážitky zapomenuti a mi se vydali na poslední cestu letošního cyklotripu směr Smíchovské nádraží. Unavení, špinaví, ale plni zážitků z mimořádné dovolené.
Celkový účet cyklotripu:
Najeto 1430,9 km (nepočítám Řím a letiště), 64:18 h, nastoupáno 15170 m, AVG: 22,3 km/h, MAX: 73,0 km/h.
Slovník cyklotripu:
Zde přináším menší slovník pro snažší cestováním těm, kdo by nás chtěl napodobit
Alpy, Apeniny - hory, které jsme museli překonat. Stoupání na Kladskou už není, co bývalo.
Brzdy - pro sraby, neboť to kazí maximálky.
Cyklostezka - pruh silnice nebo samostatná cesta, která je vyhrazena pro cyklisty. Ve Švýcarsku naprosto skvělý vynález, který vás dostane přes Alpy, v Itálii naprostý nesmysl pro babičky a běžce, kteří se akorát motají, takže využití silnice je mnohem lepší volba
Domenica aperto - nápis na obchodě, který oznamuje, že zde mají v neděli otevřeno (což v Itálii opravdu není standard). Nejčastěji tento nápis můžete vidět v pondělí, což je opravdu užitečné (viz "brzdy").
Endorfiny - co dodat. Cyklotrip stál opravdu za to!!!!
Festa - festival. Pokud budete mít tu možnost se někam podívat, využijte toho. Kostelní slavnost sedmý den a festa medivale v San Marinu byly highlity našeho putování.
Gumicuk - též "pavouk", kus gumy s háky na konci na držení zavazadel. Dokáže divy.
Hygiena - disciplína, která nepatří mezi nejsilnější stránky cyklotripu
Itálie - země, kterou budete každý den třikrát milovat a třikrát nenávidět. Minimálně. Po týdnu vás začne štvát, ale stějne se tam budete rádi vracet.
Jídlo - co a kde se dá. Opravdu jde čtrnáct dní vydržet na stravě ze supermarketů. Po týdnu to každého ale začně štvát. Doporučujeme občas prokládat pizzou či jinými místními dobrotami.
Koule - dámy prominou. Pánové nechť udržují tuto partii v rámci možností (viz "hygiena") v suchu a čistotě. Případné odřeniny na vnitřní straně stehen dokáží cyklotrip dosti znepříjemnit
Lichtejnštejnsko - malý státeček mezi Švýcarskem a Rakouskem, jeden cíl našeho tripu
Monako - malé knížectví ležící ve Francii kousek od hranic s Itálií, další cíl našeho tripu
Nocování - další disciplína, jejíž zvládnutí je pro cyklotrip kritické. Vyžaduje potlačený práh pohodlí i drzosti. Spát se dá téměř kdekoliv, akorát by se to obešlo občas bez ostružin a rosy. Ne vždy má člověk ale možnost volby.
Osmdesátka - magická rychlostní hranice, kterou šílenci jako já a Jookyn nedosáhly buď vůbec nebo pouze podvodem (blbě nastavený tachometr), zatímco srabi jako Glen to zvládli levou zadní, aniž by se snažili.
Podpaží - udržujte v čistotě. Někteří zastánci hygieny této oblasti tvrdí, že umyté podpaží zvyšuje výkonnost na kole. Tento mýtus nebyl nikdy potvrzen ani vyvrácen, nicméně věnovali jsme dost času péči o tuto partii.
Rosa - důvod, proč se občas ráno vzbudíte ve vlhku, přestože na obloze není ani mráček.
San Marino - nejstarší republika na světě, mikrostát v Itálii poblíž letoviska Rimini. Jedno z nejkrásnějších míst naší výbravy.
Tunel - díra ve skále, kde bývá zpravidla zákaz vjezdu kol. Občas však není jiná možnost, než se vydat skrz, což dokáže připravit neuvěřitelné zářitky.
Umyvadlo - univerzální hygienická pomůcka, která při troše šikovnosti dokáže nahradit i sprchu nebo pračku (prý i toaletu, ale s tím my nemáme žádné zkušenosti :-)). Neocenitelný pomocník na cestách, vyskytující se na náš vkus příliš vzácně.
Vatikán - městský stát ležící uprostřed Říma, sídlo katolické církve a poslední zastávka našeho tripu
Wanderwege - aneb cesty pro pěší. Narozdíl od nás to ve Švýcarsku znamená opravdu pěší, na kole tudy neprojedete. Opravdu ne.
Xylofon - Jedna z položek tzv. Jookynova Zbytečníku, tedy seznamu věcí, bez které se na cyklotripu obejdete. Užitečností na úrovni karimatky.
Yogurt - základní stavební kámen gastronomie cyklotripera.
Značení - nepříliš silná stránka italských silničářů, která nám zavařila nejeden moskový závit. Masochistům se doporučuje kombinace s mapou v měřítku 1:800 000 a menším.
