Halifax weekend

Po skončení všech Moniky školních povinností, alespoň těch v Kanadě, nastal náš moment supreme - výlet do Halifaxu. Jedná se o hlavní a největší město v provincii Nova Scotia a spolu s přilehlými obcemi je velikostí srovnatelný s Ostravou. Halifax byl založen v roce 1749 a je to tedy jedno z nejstarších měst v Kanadě vůbec (prý nejstarší je Quebec City, který předloni slavil 400 let, ale informaci jsem si nijak neověřoval) a během celé své historie se jednalo o strategický přístav, přestože tři nejvýznamnější události tohoto města jsou spojeny s ne zrovna pozitivními událostmi - v roce 1912 odsud vyrážely záchrané lodi za Titanikem, v roce 1917 došlo ke srážce obchodní lodě s válečným plavidlem či spíše pojízdným muničním skladem, který měl za následek největší explozi v historii lidstva až do Hirošimy a tento výbuch zničil polovinu města a nakonec v roce 1939 odmítla Kanada (po Havaně a Miami) přijmout loď převážející přibližně 900 židovských uprchlíků z nacistického Německa. Nejenom tyto události jsou zdokumentovány v Maritime Museum of Atlantic.
Přes toto všechno je Halifax velice zajímavé město. V pátek v podvečer jsme dorazili k Heather, Moniky team-mate, a spolu s ní a spoustou dalších běžců z Dalhousie Cross-Country teamu (Univerzita v Halifaxu, členové cross-country teamu z Dalhousie jsou největší rivalové, ale zároveň přátelé běžců ze StFX) jsme vyrazili do malého (12 mil. lahví ročně) lokálního pivovaru, kde jsme měli připravenou ochutnávku a menší povídání, ze kterého nakonec sešlo, protože celá partička byla docela rozjařená a moc je to nezajímalo, tak nakonec jsme dostali privátní přednášku ve čtyřech (já, táta, Monča a David) o přípravě piva a "historii" místního pivovaru. Ten funguje 13 let a zaměřuje se na piva typu india pale ale a příbuzná. Večer jsme ještě pokračovali na koncert místní funky/reggae skupiny Mellotones do klubu o trošku větší než je mariánskolázeňský Morrison a který se postupem času docela slušně zaplnil a na hlavní kapelu tam mohlo být kolem dvou stovek lidí, slušná atmosféra.

V sobotu ráno měli Monika a David společný trénink s běžcema z Dalhousie a my jsme mezitím s tátou vyrazili do Fisherman´s Market - větší budova, spletiště plácků, chodeb, schodů, sklepů a balkónů. Jenom prolézt toto mraveniště nám trvalo více než hodinu, bylo tam z 80% jídlo - od ovoce/zelenina přes maso, lokální produkty až po všechny možné kuchyně - Mexiko, Korea, Řecko atd. Potom jsme chvíli prošli po nábřeží a po centru města (celý Downtown Halifaxu je poměrně malý a vzhledem k tomu, že je stejně jako u většiny US/CAN měst pravoúhlý, dá se tam velice rychle a snadno zorientovat), nakonec jsme zašli na menší sushi svačinku, objevili jsme nějaké zapadlé korejské bistro, které dělalo maki rolky kolem 5 dolarů (konkrétně salmon avocado a california roll), což je levnější, než jsme našli kdekoliv na netu a mnohem levnější než u nás (a znatelně dražší než ve Vancouveru) a tak táta poprvé okusil tuto delikatesu. Ještě, než jsme se setkali s Mončou a Davidem, tak jsme zašli do Maritime Museum of Atlantic, který jsem zmínil na začátku dnešního příspěvku.

Poté, co se k nám připojili Monika a David, jsme se vydali k Citadele - pevnosti na kopci nad centrem s úplně epesním opevněním a ještě epesnějším výhledem na downtown a přístav - jukněte do fotogalerie. Vypadalo to tam trochu jako v Chebu Na Šancích, ale větší, pravidelnější a s hezčím výhledem. Prostě ideální místo, kam jít oslavit vysvědčení nebo se jen tak natáhnout před odpoledňákem (za předpokladu, že by tohle místo bylo u nás, v Kanadě to není asi úplně běžné trávení volného času. A navíc pivo v pytlíku je trochu nepraktické a IMO pokrytecké - což ale na náš zážitek z pevnosti nemělo vůbec žádný vliv :-)). V pevnosti jsou všechna možná muzea (údajně), která ale jsou otevřená jenom v létě. Z Citadely jsme pokračovali do místních zahrad a potom do nějaké restaurace na večeři z dalšími, vesměs zahraničními, studenty ze StFx. Potom jsme zašli ještě na kafe s Erin, Moniky a především Davidovo velice dobrou kamarádkou. Chvíli po deváté jsme vezli Davida na letiště a užavřeli tak jeho pobyt v Kanadě.

V neděli jsme se oslabeni o jednoho muže vydali na Peggy´s Cove - asi nejfotografovaného místa v NS po Halifaxu. Tohle místo se docela špatně popisuje, vesnička s barevnými baráky, maják a žulové kusy skály vedoucí až do moře. Do toho celkem dost turistů na to, že ještě nezačala pořádně sezona (zrovna Nova Scotia mi na začátek sezony přijde asi tak desetkrát citlivější než Mariánky) a poprchávalo. Občas se na moři mihla nějaká rybářská loď, i když nevím, jestli opravdu loví nebo ne, připadalo mi to spíše jako atrakce pro turisty a celá vesnička působí tak trochu jako skanzen.
Z Peggy´s Cove jsme se vydali po pobřeží na jih, do Mahone Bay a potom do městečka Lunenburg, což je další z rybářských bašt, chtěli jsme trochu vidět místní ruch, protože tady na jihu už začala sezona humrů, případně si také jednoho koupit domů a uvařit, jenže v neděli nepracují ani rybáři. Potom jsme se vydali asi 40 km do vnitrozemí na Indiana Falls - vodopády, které vypadaly spíše jako větší peřej, ale i tak jsme se tam na chvíli zasekli.
Na cestu zpátky nás čekalo skoro 300 km v kuse, tak jsme si zpříjemnili cestu zastávkou "U mamuta" - oblíbeném dálničním odpočívadle asi 50 km za Halifaxem, klasicky na kafi a donutu u Tim Hortons. Ač nemam rád fastfoody, na místní koblížky bych dokázal chodit každé ráno, což už jsem si vyzkoušel před třemi lety ve Vancouveru. Tim Hortons je specialita Kanady a kromě země javorového listu uz jsou údajně jenom ve státu Maine (severovýchodní stát USA), což je podle mnohých prakticky ještě jako Kanada.

Intermezzo

Ve čtvrtek měla Monča zase nějakou zkoušku ve škole a konečně se udělalo pěkný počasí. Tak jsme se jeli s tátou projet kousek za město na nějaké mini devítijamkové hřiště (ještě menší než ta tréninková devítka v ML na bývalém driving range), udělali pár fotek vyhlídky na město a já se potom vydal na kole opačným směrem, zatímco táta jel za Dylenem na stavbu se podívat jak pokročili. Takže fotky z alba "Intermezzo" ocení zejména stavitelé.

Jinak dnes - v pondělí - se probírám fotkama, zatímco táta s Moni zařizují nějaké drobnosti ve městě, posílají z pošty pohledy a vracejí všechno možné, co si tady Monča za ten rok napůjčovala. O víkendu jsme byli v Halifaxu a pokusím se co nejdříve uploadnout fotky a sepsat zážitky.

Na tripu

Náš pobyt v Kanadě se přechýlil do druhé půlky a Monča se také musí věnovat učení. Proto nám nechala auto na výlety, ať se jedeme podívat po okolí. Na kolo to bohužel není, i když dneska se počasí zlepšuje, svítí sluníčko a je třináct stupňů nad nulou, což je asi o deset víc než v první půlce týdne.
Po pondělním zevlingu jsme se v úterý vydali opět na Cape Breton, ale tentokrát jenom kousek za most spojující tento ostrov se zbytkem Nova Scotia (od teď raději nebudu skloňovat, než počešťovat :-)), což je asi 50 km od Antigonish. Udělali jsme si menší okruh po jihozápadní části tohoto ostrova k obrovskému jezeru, ale moc toho k vidění nebylo. Nepochopte mě špatně - nemůžu říct, že by se mi tam nelíbilo, ale byla to už taková klasika - voda, pár baráků, rybářské vesničky a všechno closed for season. Dokonce ani na focení to moc nebylo.

Ve středu jsme se vydali na jižní pobřeží - na Marine Trail, kde už začala sezona humrů (dosud probíhá akorát jižně od Halifaxu, což je ale dost daleko odsud). Sezona humrů je tady ostatně pojmem, od kterého se odvíjí veškerá ekonomika a společenský život v této oblasti. Nejprve jsme se ale jeli podívat kousek za Antigonish do "kočovnického ghetta", kde bylo spoustu domků, které se dají naložit na kamion a odvézt. Ve skutečnosti se nejednalo o ghetto, ale o prodejnu těchto domků a lidi vůbec nekočují, ale tyhle baráky jsou pro ně levnější alternativa klasického ubytování a často bydlí na pronajaté parcele. Ve skutečnosti je převážejí jenom při koupi a potom naprosto vzácně, protože je to dosti nákladné.

Potom už jsme najeli na samotnou Marine Trail (Nova Scotia má spoustu tadytěch trails, což jsou zjednodušeně silnice zpravidla podél pobřeží se spoustou vyhlídek, parků, stezek, pláží a dalších sightseeings). Začínáme v Guysborough, kde obejdeme menší ostrůvek a potom skončíme ve vyhlášené rybí restauraci na smažené tresce, což bylo jediné hlavní jídlo z ryb, ale bylo to vynikající a na Kanadu to nebylo zase až tak drahé. Dále pokračujeme po jižním pobřeží asi sto kilometrů, občas nějaká procházka po parku. Popisovat tuhle vycházku by bylo akorát opakováním předchozích příspěvků, kdo chcete, koukněte na fotky na http://picasaweb.google.com/Preiby/20100421. Po národním parku na Cape Breton to byla asi nejhezší vyjížďka a naštěstí se začalo zlepšovat počasí, bylo sice stále kolem šesti stupňu, ale začíná svítit slunce. Konečně!
Bohužel se nám nepodařilo nikde sehnat humra, který se teď prodává za poloviční cenu než je v obchodě, ale tak není všem dnům konec.
Dneska bohužel musíme vrátit auto, takže ráno jsme byli dotankovat nádrž a umýt auto. A zatímco píšu tento příspěvek na blog, tak tatínek doma pracuje, což mám vyřídit všem, kteří by ho chtěli politovat, hlavně mamince :-)))

Cape Breton

Tenhle víkend jsme měli naplánovaný větší výlet na Cape Breton - ostrov na severovýchodě Nového Skotska (nemám moc rád tento počeštěný výraz, ale Nova Scotia se blbě skloňuje :-)) Server lovetoeatandtravel.com ve své anketě uvedl Cape Breton na třetím místě ve výběru deseti nejkrásnějších ostrovů na světě (po Bali a Galapágách) - stačí zadat do Googlu "top 10 islands" nebo juknout na http://www.lovetoeatandtravel.com/site/Intl/worlds_best_islands.htm
První noc jsme přespali v Cheticampu, městě na severu tohoto ostrova na samé hranici národního parku Cape Breton Highlands. Cheticamp je větší vesnička, nemá skoro už ani smysl opakovat, že rybářská, s početnou Acadian (neskloňuju) komunitou - potomků francouzských osadníků, kteří mluví směsí francouzštiny staré tak 400 let a moderní angličtiny. Francouzsky mluvících lidí je v Nova Scotia něco kolem tří procent, ale nejvíce Acadian regionů se nachází právě na Cape Breton Islandu. Kromě toho, že jsme potkali Ginu ze StFX běžeckého týmu (kde je i Monika), která pracuje přes týden právě v Cheticampu a chodí s Dylenem, se nestalo nic zajímavého.
Druhý den ráno jsme byli zkouknout Chéticamp Island (tam jsme bydleli, což je vlastně jenom přes dvousetmetrový mořský pás vzdálené od samotného Cheticampu a je to spojené přírodní hrází, takže technicky vzato je to poloostrov), holky si šly zaběhat a potom jsme vyrazili na Cabot Trail - vyhlídková silnice vedoucí po okraji národního parku (dovnitř žádná cesta nevedla). Na několika místech byly pěší stezky dlouhé od dvouset metrů do patnácti kilometrrů, které byly normálně udržované, ale vzhledem k tomu, že stále ještě nezačala sezona, tak bylo hodně stromů popadaných přes cestu. V kopcích (kolem 400 m n.m.) byl ještě regulerně sníh, i když jsme se nacházeli na 46 stupni s.š., tedy jižněji než v Praze nebo Mariánkách.
Celý Cabot Trail má něco kolem 350 km a s výjimkou asi 40 km highway (záměrně neuvádím dálnice) tvoří okruh, přičemž samotný oblouk národního parku od Chéticampu do Ingonish má kolem 110 km.

Nejprve jsme začali na Skyline Trail, což je asi deset kilometrů od vjezdu do parku a je to asi nejvyhlášenejší stezka v celém národním parku. Je však také bohužel jedna z nejdelších a nejzajímavější je hlavně závěrečná vyhlídka, kde je krásný výhled na može a kde se podle průvodce setkává moře, hory a nebe. Kromě toho se tam dají při troše štěstí potkat losi nebo kojoti. Zejména kvůli kojotům se nedoporučuje chodit osamotě a neozbrojen - týden před naší návštěvou přesně na této stezce smečka těchto šelem roztrhala nějakou mladou holku. Na cestě bylo docela dost sněhu a já jsem měl celý den mokré boty a žádné na převlečení, takže paráda :-) Mokré boty ale nebylo to, co mě během toho dne rozhodilo - ale o tom později. Vyhlídka však za trochu nepohodlí stála a po cestě zpátky jsme dokonce zahlédli nádherného losa, chvíli jsme ho stopovali, ale vyfotit se nám ho bohužel nepodařilo. Zpátky k auto jsme dorazili skoro až v půl čtvrté odpoledne a čekal nás ještě dlouhý výlet.
Kromě pár vyhlídek na focení jsme projeli celý park skoro bez přestávky, takže jsme stihly ještě dvě stezky. První byla spíše jenom pěkná pláž přímo na otevřeném Atlantiku, kde jsme udělali pár fotek a potom jsme se vydali na poslední vycházku, prakticky na jihovýchodním konci národního parku, která byla zaměřena především na možské ptactvo.
Skončili jsme asi v půl osmé, ještě za světla, a čekala nás cesta domů. Původní plán (ještě před výletem) bylo, že přespíme v Sydney, NS, nebo v nejbližším okolí. Sydney je průmyslové město a s populací přesahující dvacetitisícovou hranici je s přehledem největším městem na ostrově Cape Breton. Jedná se o poměrně oblíbenou turistickou destinaci, především pro cestovatele, kterým nepříjde divný, že se do Austrálie letí s přestupem v Montrealu nebo v Halifaxu a nakonec stráví dovolenou na Cape Breton místo mezi klokany - těch historek jsme si u Giny vyslechli docela dost :-)) Důvod, proč jsme nakonec do Sydney nejeli, je prozaický - Monika našla levné ubytování za dvacet dolarů a když to před odjezdem kontrolovala, zjistila, že se jedná o dolary australské. Po novém hledání jsme nenašli nic pod šedesát dolarů a ze soboty na neděli jsme spali opět u Giny v Chéticampu.
Cesta zpátky byla docela bojovka. V Ingonish se nám nepodařilo natankovat (přeci jenom bylo už půl osmé a benzínka měla zavřeno) a nejbližší možnost doplnit pohonné hmoty byla 120 km směrem na jih (měli jsme původně v plánu dokončit celý okruh) a nebo 110 km zpět v Chéticamp. Rozhodli jsme se pro jistější a bezpečnější variantu a vrátili se stejnou cestou, ale benzín na 150 km podle displeje nás do extáze zrovna nedostávalo. Celou cestu jsem se těšil, jak si večer zajdeme na jídlo do restaurace, jenže když jsme dorazili do Chéticampu v půl desáté, jediná otevřená restaurace právě zavírala (a to byla sobota!!) Nakonec jsme skončili v nějakém fastfoodu na kebabu, který ani nebyl pořádný kebab (i když mi to docela bodlo). Trochu jsem z toho byl špatnej, postihla mě menší cestovatelská krize. Nemám problém být v přírodě daleko od civilizace, chápu, že to má svoje kouzlo, nicméně být v rádobycivilizaci, kde v sobotu večer není otevřená benzínka (nechci domýšlet, co bychom dělali, kdybychom pokračovali na jih), kde je jedinej bufet, který je cítit přepáleným olejem a vědět, že další možnost občerstvení je až 200 km odtamtud - to mě opravdu nerajcuje. Navíc to vše jenom proto, že sezona začíná až za dva týdny (potom to údajně žije).
Menší krizi jsem překonal, druhý den jsem byl už v pohodě a s Dylanem jsme se vydali na kraj parku (hned za Chéticampem) a především doplnili nádrž. Holky si šli zaběhat a my šli ještě zkouknout jednu stezku, juknout na pár vyhlídek a udělat několik fotek.

Kolem druhé odpoledne jsme se vydali po pobřeží zpět do Antigonish. Po cestě jsme se zastavili v městečku Judique, kde v místním keltském hudebním centru (kulturák pro Judique + spádovou oblast asi 50km) se konal koncert keltské hudby. Tradiční nedělní odpolední posezení lidí z oblasti, především pro dříve narozené, ale stále čilé občany. Keltské a galské kořeny jsou v celé provincii patrné (doufám, že se moc nepletu, přeci jenom se v tom až tak nevyznám a spíše popisuju svoje dojmy než objektivní skutečnost) a místní lidé jsou na ně patřičně hrdí, proto se snaží udržovat zvyky, slaví se tady dokonce i Skotské (případně Francouzské) svátky. Poseděli jsme u pivka a hudby a občas jsme si šli zatancovat, jejich hudba byla poměrně jednotvárná, ale chytlavá. Jejich tanec byl mix točení dokola s partnerkou, točení do kola všichni, různé průvody a nebo stepování, kdy se chlapi a ženský postaví do řady proti sobě a stepují do rytmu hudby (žádný předem daný systém v tom ale není, takže jsem tam tancoval chaoticky, zato však s nasazením a energicky a dostalo se mi pár pochvalných poplácání po rameni). No už jsem prozradil, že jsem si šel taky skočit, vytáhl jsem Monču, dokonce i taťka se nechal vytáhnout od nějaké místní babči (ale nakonec stejně skončil s nějakou mladou holkou, trochu se to pomotalo :-)). Celá ta sešlost vypadala trochu jako v Hobitíně z Pána prstenů - na dlouho očekávaném dýchánku - akorát to bylo vevnitř. Bylo to velice příjemné setkání s místními zvyky, rozhodně příjemnější obyčej než zavírání benzínek v šest večer :-)
Celé setkání trvalo asi čtyři hodiny a zpátky do Antigonish jsme dorazili už za tmy v dešti. Dnešní den (pondělí) jsem tak střídavě projížděl fotky, dělal věci do školy a s Davidem jsme si byli zacvičit. Abych toho hubnutí ale neměl příliš, tak jsme si s taťkou udělali Steaksgiving - koupili jsme si asi kilo hovězího v akci za 6,5 CA$ - rozhodně nejvýhodnější koupě jídla za celý náš pobyt :-)

Hangin´ around

Ve středu měla Monča zkoušku ze Španělštiny, tak jsme se s tátou vydali projet městečko a zkouknout, co se tady vlastně dá dělat. Pokud nepočítáme studenty a kampus univerzity, tak Antigonish má kolem pěti tisíc obyvatel, což jsme až na pár bočních uliček projeli během hodiny skoro kompletně. V poledne jsme byli domluvení s Dylenem, Moniky kamarádem, který pracuje ve stavební firmě a montuje baráky. Ty se tady dělají především ze dřeva, ale nic inteligentnějšího k tomuto tématu nenapíšu, přeci jenom nejsem stavitel. Každopádně to bylo velmi poučné. Po cestě domů jsme ještě projeli na kole místní golfové hřiště a prodejnu aut.
K večeru jsme se vydali do hospůdky na kuřecí křidýlka a pár škopků piva (i když s pěnivým mokem je to tady zatím skromnějsí - přeci jenom tady pivo není tak dostupné jako u nás - jednak finančně a jednak logisticky, prodává se stejně jako víno a tvrdý alkohol pouze ve specializovaných obchodech, to už jsem ale asi psal před třemi lety z Vancouveru :-)) Středeční křidléka v akci jsou tady docela vyhlášená, ale vzhledem k tomu, že je zkouškové období, tak bylo více lidí ve studovně než v hospodě. Upřímně si nedokážu představit, že by někdy u nás byla ve středu večer Blanice nebo El Magico poloprázdné protože lidé mají napilno. Inu - jiný kraj, jiný mrav a o studiu to tady platí dvojnásob. K tomu se ale dostanu ještě níže. Přes zodpovědnější přístup místních studentů ke škole jsme se ale seznámili s nějakými Moniky kamarády. Byl s námi David - Monči spolubydlící a výměnný student, který v ČR studuje doktorantské studium na FTVS no a potom nějací další studenti, z nichž nejvíce mě zaujala Claire, francouzská studentka, která toho příliš nenamluvila do té doby, než se konverzace stočila na jídlo. Narozdíl ode mě ale tato její záliba na její postavě nebyla znát :-))

Dneska (ve čtvrtek) jsme měli trochu smůlu na počasí, s tím jsme však počítali a Monča nás poslala do New Glasgow, asi desetitisícové metropole nějakých padesát kilometrů západně od Antigonish. V místním obchoďáku jsme zapluli do sportovních potřeb, abychom pro naší malou vybrali lakrosovou pálku. Ceny byly samozřejmě levnější než u nás, což mě příliš nepřekvapuje. Chvíli jsme zevlovali i po ostatních obchodech a pak jsme zapadli do nějaké čínské restaurace, která byla principiálně podobná naším kuře-podivuhodné-chuti-vietnamsko-čínské-bistro restauracím, ale vybrali jsme si a najedli za docela rozumný peníz (na Kanadu).
Po obědě jsme vyrazili ještě trochu na sever do Pictou, rybářského městečka (což mě už trochu přestává bavit psát, všechno v okolí jsou buď rybářské vesnice, osady nebo městečka :-)) Právě do Pictou dorazili první skotští osadníci koncem 18. století a místní komunita hrdě v přístavu vystavuje repliku jejich lodi. Celkově jsem byl hrozně nadšen z atmosféry tohoto místa, takové ospalé přímořské místo, mimo sezonu, sychravé počasí - tedy samé negativní věci, které ale v takovéto kombinaci byly svým způsobem krásné. Zkrátka místo s obrovským geniem loci, těžko se to popisuje, ale jsem hrozně rád, že jsme se tam byli podívat. Ani Monča tam dosud nebyla.Zpátky jsme se vraceli podél pobřeží po Sunset Trail, částečně jsme kopírovali cestu z úterka.

Menší poznámka k systému silnic - největší (tedy 5k+ obyvatel) města jsou propojeny jednou páteřní dálnicí (no, říká si to sice highway, ale na některých místech to ani není dvouproudé) s několika odbočkami a zbytek je propojen menšími silničkami a ty úplně nejmenší často nejsou ani asfaltované. Vedlejší silnice jsou ale často označeny jako vyhlídkové trasy, zejména ty, které jedou podél pobřeží. Většinou se je opravdu na co dívat.
Večer jsme byli s Davidem v posilovně na StFX, kam mají všichni studenti volný přístup, zatímco Monča s tátou se byli projít po kampusu. Celkově je zde přístup ke studiu diametrálně odlišný než u nás a v nejbližší době se pokusím sepsat nějaké postřehy k tomuto tématu.

Nova Scotia, Day 1

Po příletu a spánku jsme se hned první den vydali na průzkum okolí. Udělali jsme si výlet, asi sedmdesátikilometrový okruh od Antigonish směrem na sever podél pobřeží k Cape George (zvídavý čtenář si najde na google maps :-)) a potom po druhém pobřeží a kousek zkrz vnitrozemí zpět do Antigonish (celý okruh měl při troše zjednodušení tvar trojúhelníku.
Venku krásně svítilo slunce, což je ale docela zrádné, protože byla stále docela zima a spolu s nepříjemným větrem nás to vrátili zpět v čase asi tak o měsíc a půl.
Ono celkově počasí i vegetace v NS vypadá trochu jako u Baltského moře nebo jako ve skandinávských zemích - přestože jsme jenom lehce nad 45° severní šířky. Jehličnaté stromy tu nejsou buhvíjak vysoké a dost často jsme mohli vidět pár pahýlů.
Sotva jsme opustili Antigonish, překvapilo mě, že sice nebylo po cestě žádné město, ale pořád zhruba v půlkilometrových odstupech byly nějaké baráčky. Občas byla cedule nějaké municipální jednotky, to znamenalo, že hustota zástavby byla asi jeden barák na dvěstě metrů, kostel, hřbitov o počtu dvaceti hrobů v průměru (pravděpodobně všichni obyvatelé obce od počátku osidlování v devatenctém století) a kulturák (comunity centre). Po cestě jsme udělali dvě zastávky na hiking trail, něco jako pěší stezka v nádhernými výhledy (i když Mariánky se v tomhle ohledu nemají za co stydět). Druhá zastávka byla kousek od rybářské vesničky Arisaig, což je nejstarší přístav v okolí. V současné době tam funguje 23 lodí a zabývají se především lovem lobsterů v květnu a červnu. Co dělají po zbytek roku, netuším. O tom, že byla vesnice opravdu stará, svědší hřbitov, který měl pro tentokrát hrobů kolem stovky. Tamní kostel svaté Markéty ze Skotska stojí už téměř dvěstě let a jedná se o druhou nejstarší farnost v oblasti kolem Antigonish.
Celá provincie Nova Scotia už jenom podle názvu odkazuje na Skotsko. S Greizou jsme se dohadovali, proč se provincie jmenuje tak jak se jmenuje a není to New Scotland (obzvlášť když český název je Nové Skotsko a německy Neuschottland). Podle mých informací byli původní skotští osadníci ve vyhnanství a zvolili latinský, nikoliv anglický název pro tuto kanadskou provincii. Také vlajka je barevně naruby - jedná se o modrý kříž ve tvaru x na bílém podkladu. Některé skotské tradice a svátky se ale zde slaví dodnes.
Po návratu z výletu jsem si asi na půl hodiny půjčil kolo a snažil se prozkoumat okolí. Ve městečku jako takovém toho moc k vidění není. Přeci jenom je tady velkej univerzitní kampus a pár místních obyvatel. Musím si zvyknout, že to bude něco trochu jiného než Vancouver, protože mám pořád tendence srovnávat. Místo sushibaru na každém rohu budeme více jezdit na výlety a vařit si sami. Dobrá zpráva je, že tady jsou relativně levné mořské produkty, takže hlady trpět nebudu. Monča si dala za předsevzetí, že mě tady zhubne a hned na večeři jsme ve třech lidech měli jenom dvě kuřecí prsa, což se mi opticky zdálo docela málo po náročném denním programu, ale nakonec jsem se i z tohoto najedl. Večer jsme jeli do místního obchoďáku nakoupit potraviny a hned večer zpacifikujeme lososa nebo scallops.

Během dneška nebo zítřka se sem pokusím hodit nějaké fotky, snažili jsme se jich pár nastřílet.

Kanada 2010

Po necelých třech letech se vracím do země javorového listu, jenže tentokrát místo Vancouveru/Britské Kolumbie jsem se vypravil na východní pobřeží, do provincie Nova Scotia (česky překládáno překvapivě jako Nové Skotsko), konkrétně do univerzitního městečka Antigonish ve východní části této provincie, přibližně 200 km od hlavního města NS Halifaxu.
Samotná provincie je malinká (na kanadské poměry) a má něco přes 50 tisíc km2, což je pro srovnání trochu větší než Slovensko. Oblast je dost řídce zalidněná, což v Kanadě není až tak výjímečný jev.
Účel mé cesty je udělat si hezkou dovolenou, oficiální omluva pro můj výlet je návštěva mojí sestřičky, která je tady už potřetí na výměnném pobytu na StFX University v Antigonish, kde reprezentuje místní uni v cross-country a docela znatelně jim pomáhá k úspěchům na různých meziuniverzitních soutěžích.
Na rozdíl od mé předchozí cesty do Vancouveru jsme tentokrát neletěli z Prahy, ale mnohem méně pohodlněji (ale zase znatelně levněji) z Frankfurtu, v deset ráno našeho času. Jako zkušený cestovatel jsem se snažil vyhnout jetlagu (problémy s časovým posunem) a vzhledem k mému životnímu rytmu jsem to nepovažoval za problém - v pátek v klubu, v sobotu do pěti rána v kasinu (což je půlnoc v Halifaxu) a v neděli jsem si šel pinknout turnájek MPT s tím, že hned po turnaji sednu za volant a pojedu do Frankfurtu, zatímco moji rodičové se snažili alespoň trochu spát. Vydržel jsem v neskutečném marastu řídit do pěti do rána (nevím, proč se svatý Petr rozhodl, že v noci z jedenáctého na dvanáctého dubna musí nad západem Čech a severem Bavorska spustit sněhovou nadílku), načež jsem si spokojeně zdřímnul s vědomím, že jsem připravenej na časový posun a přemítal, jestli by Greizovi stačil Vancouver nebo by musel až na Aljašku, aby chodil spát a vstávat jako Paroubkovo obyčejní lidé :-)
Let Frankfurt - Toronto byl nic moc, už to pro mě nebyl takový zážitek jako poprvé a sedět osm hodin v letadle už nepovažuju za příliš zábavné, zvláště když jsem měl naplánovaný spánek. Jenže v sedě se nedokážu vyspat (proto také nerad cestuju autobusem), tak jsem chvíli zkoušel sledovat nějaké filmy, chvíli jsem se válel zkroucenej jak paragraf na sedačce a chvíli jsem korzoval po letadle a pod záminkou koukání z okénka jsem neustále od personálu somroval střídavě pivo a tomatový džus.
Do Toronta jsme nakonec dorazili včas a v pořádku kolem půl jedný místního času. Přípoj do Halifaxu nám letěl až v sedm večer kvůli mému geniálnímu rozhodnutí, že si zkusíme přebookovat let o dva dny později a prohlédneme si Toronto a uděláme výlet na Niagáry a když se nám to nepodaří, tak budeme mít v horším případě alespoň sedm hodin v Torontu. Celé to bylo vymyšleno geniálně až na dvě drobnosti - zaprvé v Torontu jsme neměli kde přespat, Monča tam má sice nějakou kamarádku, ale příliš se jí to nehodilo; zadruhé letiště překvapivě NEbylo hned vedle CN Tower v Downtownu a za těch sedm hodin (když ještě do tohoto času musíme zahrnout celní kontrolu a odbavení na navazující let) bychom stihli možná tak dorazit do centra a zpět. Nakonec nám pracovnice Air Canada nabídli let někdy v pět odpoledne a po dvou hodinách letu a jedné hodiny časového posunu jsme byli krátce po osmé hodině v Halifaxu, kde na nás čekala sestřička s autem. Do Antigonish nám to trvalo další dvě hodiny autem, ale z cesty už si toho moc nepamatuju, protože jsem padnul za vlast.