Midnight Sun Adventure 2014

Po delší době jsem se vydal na výlet, který svojí dobou trvání i významem přesahuje prodloužené víkendy. Ke třicetinám jsem dostal poukaz na startovné na Midnight Sun Marathonu a příspěvek na cestovní výdaje. Spolu s Dukem – mým běžeckým sparingpartnerem, a Mončou (pro čtenáře z řad běžců – nemyslím tim svoji sestru) jsme se rozhodli pokořit tuto výzvu. Vzhledem k tomu, že za polární kruh, v našem případě do norského Tromso, se člověk nedostane každý rok, účast na maratonu jsme se rozhodli spojit s pořádným výletem. V práci jsem dostal dvaapůl týdne dovolené a společně s víkendy tak máme téměř osmnáct dní na poznání krás nejenom Tromso, ale celého Norska.

Prolog:

Jako způsob dopravy jsme zvolili auto, což nám přišlo jako nejrozumnější varianta v poměru cena, flexibilita a pohodlí. Vyrazili jsme ve středu 11. června v devět večer z Prahy a cílem bylo dorazit do dánského přístavu Hirtshal tak, abychom chytli trajekt do Kristiansandu. Samotná cesta na dálnici byla poměrně nudná a to i přestože jsem si vzal pár piv na dobré spaní. To mi došlo někde u Drážďan a zbytek cesty jsem se snažil střídavě usnout a střídavě přemítat, jak se s přibývajícími stupni severní šířky zkracuje noc.

Ferry Hirtshal - Kristiansand

Do Hirtshalu jsme dorazili v devět ráno, trajekt nám jel sice až v 11:45, ale check-in jsme museli stihnout do 10:15, alespoň podle pokynů tetky na pokladně, pár aut se tam trousilo ještě kolem jedenácté. Samotná cesta byla celkem nezajímavá, kromě pěti minut na palubě na začátku a na konci plavby jsem se snažil něco naspat.

Část první – Kristiansand, Lysefjorden

Prvotní seznámení s Norskem začíná v přístavním městu Kristiansand, kde jsme si dali krátkou, asi hodinovou procházku. V podstatě jsme stihli většinu zajímavého, podívali jsme se do kostela a promenádou jsme došli k menší pevnost u pobřeží. Tam byla sice vystavena a stylizována děla, ale nejsem si jist, jak dlouho by dokázala zadržet nepřátelské vojsko. Fascinující ale byly menší jezírka asi půl kilometru od místa, kde jsme parkovali, tedy prakticky přímo ve městě. Zatímco mi chodíme na pivo na vyšehrad, Norci tam mají skvělé místo na grilovačky a romantické procházky. Ostatně s pivem by tam mnoho muziky neudělali, že tam bude draho, jsme čekali, ale první nahlédnutí do nápojového lístku obyčejné putiky mě trochu zarazilo. 80 korun by bylo drahé i v naší měně, ale pokud se tahle částka musí násobit ještě 3,4krát, je jasné, že docent Skála by nás u Apolináře mohl dávat za příklad.

Z Kristiansandu vyrážíme na sever do vnitrozemí, cíl je zakempovat co nejblíže u první turistické atrakce, což je Kjeragbolten – šutr zaražený mezi dvěma skalními útesy, pod ním kilometrová propast nad Lysefjordem.  Večer kempujeme u nějaké přehrady, kterých je v Norsku stovky. Kempovat se dá v Norsku prakticky všude s výjimkou míst, kde je to explicitně zakázáno, nepsané pravidlo říká, že se nemá stanovat v dohledu na obydlí. Tady jsme byli perfektně schovaní, takže vyndáváme vařič a ohříváme zelňačku, kterou nám připravila Monči mamka (které tímto děkujeme J). Klasičtí čeští paštikáři, na naší obranu nutno dodat, že nikdo z nás zatím nepobírá manažerský plat a utratit zde jenom za jídlo v přepočtu tisícovku na osobu a den by rozhodně neznamenalo nějaké opulentní hody. Zatímco Monča připravuje večeři, já a Duke se jdeme ještě proběhnout, přeci jenom nezapomínáme, že jeden z hlavních cílů našeho výletu je maraton v Tromso za devět dní.

V pátek ráno se hecneme, že vyrazíme brzy, což v našem případě znamená odjezd ve čtvrt na deset. U parkoviště na Kjerag jsme chvíli po desáté a hned se vydáváme na trek. Vzhledem k nabitému plánu nás trochu děsí, že celá cesta má trvat pět hodin. V Norsku tohle znamená opravdu průměrný čas, není to přepočítané na východoněmecké důchodce, takže si opravdu mákneme. Jedním směrem sice „pouhých“ 6 kilometrů, ale třikrát nahoru-dolů a nějaký čas to zabere. Asi dvě minuty po nás startují nějací šedesátníci z Ruska, takže já se svojí soutěživostí popoháním  Monču, že nás přeci nepředběhnou důchodci, navíc rusáci J

Nahoře jsme za necelé dvě hodiny, půl hodinky koukáme po fjordech, nezbytná fotka na Kjeragbolten – což není zas tak příjemné, jak to vypadá. Netrpím nějakým strachem z výšek, ale že bych si pózování na kluzkém šutru nad kilometrovou propastí nějak obzvlášť užíval, to se říci nedá.

Kjeragbolten

Po sestupu (kde opět honím Monču, protože za námi jde svižně a dost nalehko nějaká holka, evidentně zvyklá na zimu a ta nás nesmí předběhnout, co kdyby náhodou byla z Ruska J) nasedáme do auta a objíždíme asi dvě a půl hodiny celý fjord, než se vydáváme na Preikestolen. 

Preikestolen (anglicky psané občas jako Pulpit Rock) je asi úplně nejfotografovanější místo Norska. Rovná plošina 600 metrů nad Lysefjordem ledovcového původu kousek od Stavangeru. Zatímco výstup na Kjerag byl klasifikován stupněm „hard“, tohle je pouze „medium“. Vycházíme ale až v šest odpoledne, což kousek od 60. stupně severní šířky nic neznamená, ale samotný Preikestolen je bohužel ve stínu. 

Preikestolen/Pulpit rock

Pár povinných fotek a vydáváme se hledat místo na spaní. Nakonec se utáboříme poblíž jednoho z mnoha jezer mezi Stavangerem a fjordem.

Pátek se poněkud protáhl, tak jdeme spát kolem půlnoci v průměru, kdy se začíná lehce smrákat. Temných nocí si tady asi příliš neužijeme a rozhodně mě to nemrzí.

Další místa na trase jsou Stavanger, Bergen, trollí stezky směrem na Trondheim a potom nás čekají Lofoty, velrybí safari a Tromso. Jsem zvědav, jak to všechno stihneme za méně než jeden týden.