Midnight Sun Adventure 2014 #4

Ćást čtvrtá – po stopách trollů.

V pondělí vyrážíme na cestu až po poledni. Nejprve nás čekal povinný trénink (kterých naštěstí bude ubývat, tak nám zbyde více času na ostatní věci) a poté jsme v nějakém infocentru objednávali lístky na velryby na Lofotech. V tuto chvíli se to stále ještě zpracovává, tak jsem zvědav, jak to nakonec dopadne.

Celý den má být ve znamení přesunu směrem k Trondheimu, samozřejmě co nejdál to půjde, zároveň nás čekala malebná silnice 63 se známým Trollsteigen, tedy stezkou trollů. Nebyla to ale jediná zajímavá atrakce po cestě a proto jsme ukusovali ze vzdálenosti, kterou chceme ujet, velmi pomalu.

Nejvýše položená silniční vyhlídka na fjordy v Evropě

Ještě než vůbec dojedeme k městu Geiranger u stejnojmenného fjordu, zastavujeme na vyhlídce ve výšce 1500m, která se chlubí přívlastkem „nejvýšše položená vyhlídka na fjord dostupná ze silnice v Evropě“, což vzhledem k tomu, že v Alpách fjordů člověk moc nepotká, není zas až takovej achievment, ale každopádně ta panoramata stála za to.

Dále sjíždíme ke Geirangerfjordu, kde bylo poměrně dost turistů, ale měli jsme dost štěstí, autobusy jsme během sjezdu nepotkávali a Duke si tak mohl projížďku autem patřičně vychutnat. Nicméně tvrdil, že by si ji vychutnal ještě více, kdyby neměl plné auto, byl doma a věděl, že nic nevyjede proti. Silnice byly pochopitelně dost úzké.

Teprve v půl čtvrté se dostáváme na první trek dne a to na nějakou horu, jejíž název si nepamatuju a neumím ji vygooglovat během dostatečně krátké doby. Měl to být trek dlouhý necelé 4 kilometry, ale s převýšením více než 900 metrů. Monča to vzdala v necelé polovině výstupu, protože jí pobolívalo koleno, a já s Dukem jsme se ztratili asi padesát metrů potom. Stezky tady nejsou nikterak epesně značený, tak jsme se rozhodli vylézt horu na kamzíka. Toto se nám po hodině povedlo, ale kromě toho, že jsme nenašli stezku, jsme zjistili, že výhled na fjord žádný a nakonec jsme vlastně na špatném kopci.

Pokračujeme dále a zhruba patnáct kilometrů před trollíma stezkama stavíme u kempu a kavárny, kde má být nějaká zajímavost. Nakonec se to ukáže jako peřeje, sice pěkné, ale takových je zde spousta. Nicméně se nám podařilo v kempu domluvit sprchu a to i přestože je to určeno jenom pro hosty. Vyšlo to podobně jako u nás, jenom s tím rozdílem, že tam nebylo dalších dvěstě přiopilých vodáků a na čistotě sociálního zařízení to bylo znát.

K samotným stezkám jsme dorazili kolem deváté hodiny, naštěstí cesta na vyhlídku netrvala dlouho a opravdu to stálo za to. Dokonce jsme potkali i dva trolly a jelikož jsem od Adama dostal za úkol je nafotit, tak tady je má.

Zbytek cesty se snažíme dorazit co nejblíže k Trondheimu a místo návratu na E39 podél pobřeží to bereme do vnitrozemí a na hlavní spoj Oslo – Trondheim. Kempujeme kousek od hlavní silnice na lesní cestě asi 100 kilometrů od Trondheimu, stavíme stan v jednu ráno a stále je vidět.

Světlo celý den je opravdu zajímavý zážitek a asi se to nedá příliš popsat. Jasně, je vidět, údaj na hodinkách hovoří o hluboké noci, no big deal, ale je to prostě zvláštní. Není to zas taková hitparáda, jak jsem si myslel, občas se vyspat za tmy je příjemné, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout.

Mimochodem, stále jsme někde kolem 62. Rovnoběžky a není zde polární den. Ale mezi západem a východem slunce jsou čtyři hodiny a v podstatě se stihne jenom lehce setmět.