Zell am See s dětmi

Od mého posledního zdokumentovaného výletu už uplynula poměrně dlouhá doba a za těch téměř osm let se mi životní dynamika výrazně změnila. Ze stárnoucího mládence jsem se stal manželem a stále mladým otcem dvou loupežníků, kteří stihli dorůst do 4 a téměř šesti let. Už to nejsou žádná mimina, covidová omezení také pomaličku odeznívají a místo honění kilometrů v pedálech jízdního kola a (půl)maratonských osobáků v bližších i vzdálenějších evropských městech tak začínám přemýšlet, jak si co nejlépe užít rodinnou dovolenou.

Proč zrovna Zell am See?

Když jsme přemýšleli, kam pojedeme s dětma na první "velkou" dovolenou, chtěli jsme k moři a někam za teplem, obzvlášť když jsme chtěli vyrazit ještě mimo sezonu, ideálně půlka května. Manželka chtěla moře, já Španělsko a děti letět letadlem, takže jsme nejprve zkoumali nabídky cestovek na Kanárech, následně Andalusie a jedno z hlavních kretérií bylo, jak se tam zabaví děti, tedy jaká je infrastruktura dětských hřišť.

Spoiler alert už byl v nadpisu a nakonec jsme skončili u našich jižních sousedů. Po dvou hodinách jsme objevili blog Malí výletníci, kde nějaká mladá maminka z Moravy píše o tipech na výlety s podobně starými dětmi, jako máme my. A jejich příběhy z Zell am See nás naprosto uchvátily - nádherné scenérie, hodně treků i kratších procházek mezi horskými potoky, vodopády a především mraky prolejzaček a hřišť. K tomu ještě trochu moje nostalgie - v oblasti Kaprun/Zell am See jsem byl poprvé lyžovat v Aplách. A navíc se tam dá dojet za půl dne.

Ještě jedna věc stojí za zmínku. Při volbě ubytování hledejte takové hotely či penziony, kde dostanete letní návštěvnickou kartu (Zell am See/Kaprun Sommerkarte). Benefity jsou opravdu výrazné - žádných 10% na kafe za 5 euro, ale mimo mnohých například neomezená lanovka na nejvyšší vrcholy jak samotného Zell am See (Schmittenhöhe), tak Kaprunu (Kitzsteinhorn), do toho zdarma některé vstupy na vodní soutěsky, projížďka lodí na jezeru, regionální autobusy, dráha a celá řada dalších benefitů, navíc jsou to většinou turistiké highlighty. Sice se dost obtížně určuje, na které atrakce bychom vyrazili i za plnou cenu, ale minimálně teoretická úspora za celou rodinu za ten týden mohla být někam ke 300 eurům. Karta se navíc nedá - celkem pochopitelně - pořídit jinak než ubytováním ve vybraných zařízeních, takže je to poměrně silná podpora místním hoteliérům. Koncept sám o sobě není nikterak nový, ale ještě jsem ho nikde nezažil v takovém rozsahu a určitě by tohle mohlo posloužit pro spoustu turisticky významných lokalit. Just sayin'.

sobota 21. května 2022 - cesta do Zell am See

Cestu z Mariánek jsme do Zell am See zvolili mimo dálniční taky. Podle navigace cesta měla trvat asi o 20 minut více, než nejrychlejší varianta, ale ušetřili jsme téměř sto kilometrů vzdálenosti, natankovali u Domažlic a nemuseli jsme platit za rakouskou Vignette. K tomu nižší spotřeba benzínu a ve finále to vyjde levněji o pár stovek.

Nicméně úspora nebyla primárním důvodem. Markéta dálnici úplně nevyhledává a takhle po státovkách odřídila více jak polovinu cesty. Také scenérie jsou v hezčí než na Autobahnu a v neposlední řadě rakouské dálnice jsou samé omezení, navíc ještě hlídané radarem (ono na bundesstrasse to není o mnoho lepší - defaultní stovka je každou chvíli omezena osmdesátkou, aby se kolona aut táhla pětašedesát). Těžko věřit, že Rakousko dalo světu Nikiho Laudu a Jochena Rindta. 

Nicméně do cílové stanice jsme dojeli bezpečně s menšími pauzami za nějakých 6 a půl hodiny, takže jsme měli ještě dost času se ubytovat a projít se po městě. Město jako takové vypadá přesně jak z reklamy na alpskou obec, naprosto typická architektura, horské hotely a pensiony s dřevěnými balkony a tak. Má to však šmrnc a ambient trochu jako z Jamese Bonda, na břehu jezera Grand Hotel a kasino. Jinak rozlohou je centrum poměrně malé, má přibližně kilometr na délku i na šířku, další část města je pak asi o dva kilometry dále, která už je více zalidněná. My bydlíme ještě o dalších pár stovek metrů od centra. Celkově má Zell am See necelých 10.000 obyvatel, takže o malinko menší než Mariánky.

neděle 22. května 2022 - 2x Schmittenhöhe

Na neděli jsme si naplánovali atrakce přímo v Zell am See a to z jednoho praktického důvodu - parkování je tam dosti problematické a na většině parkovišť nelze stát déle než tři hodiny. Nicméně večer, v sobotu odpoledne a celou neděli je parkování naštěstí bez omezení.

Dopoledne jsme chtěli vyrazit na projížďku lodí, která se jmenuje Schmittenhöhe, stejně tak jako hora přímo nad městem. První odjezd dne byl podle jízdního řádu v 10:30 a my nevěděli, jak velký bude zájem, tak jsme do města vyrazili chvíli po deváté. Čekání jsme strávili na jedom z mnoha dětských hřišť v okolí. Pár minut před desátou ještě o lodi ani památky, ale po pár minutách se k molu začali scházet ostatní výletníci a za pár okamžiků jsme nastoupili na loď.

Samotná projížďka trvá přibližně hodinu a objede jezero po obvodu. takže máme vlastně 360° výhled na celé okolí. Jezero jako takové má na délku zhruba tři kilometry a jeden na šířku a podél celého pobřeží vede pěšina či cyklostezka, takže se to dá celé obejít a ta vzdálenost je zhruba 11 km podle sporttesteru (empiricky změřeno ve středu).

Na lodi jsme si dali menší občerstvení, pokochali výhledem na Alpy a kolem poledne jsme se vydali na vrchol Schmittenhöhe. Inspirováni Malými výletníky jsme lanovkou vyjeli do téměř dvou tisíc metrů a plán byl hřebanová tůra na Sonnkogel Alm, kde mělo být naprosto parádní hřiště a obrovské skluzavky, k tomu po cestě pár drobných prolézaček a drobných zajímavostí.

Bohužel sezona ještě není v plném proudu, hřiště ještě nebylo v provozu po zimní údržbě a klouzačky, na které jsme se těšili, byly zaslepené. Chvilku jsme si odpočinuli a nakonec vyrazili pěšky k dolní stanice lanovky, kde jsme parkovali. I když jsem byl přesvědčen, že kluci už zvládli delší trasy a tohle je navíc z kopce, zhruba 5km a nějakých 900m převýšení bylo také dost náročné. Na večeři jsme si dali všichni pizzu a pak rychle zpět do apartmánu si odpočinout na další program.

pondělí 23. května 2022 - Wild & Erlebnis Park Ferleiten

Následující den jsme se rozhodli vyrazit za zvířátky. Tentokráte jsme si inspiraci našli přímo v seznamu výhod Sommerkarte a místo výletnického blogu jsme si museli udělat vlastní rešerši. Zážitkový park Ferleiten je v podstatě kombinace uzavřeného zooparku a volně přístupného dětského hřiště s restaurací. 

Dopoledne jsme vyrazili přímo dovnitř areálu. Pro určitou představu je koncept dost podobný třeba chomutovskému Podkrušnohorskému Zooparku, tedy žádní lvi a sloni, ale spíše lokální fauna - srnky a jeleni, koně, osli, kozy, kačeny, dále zubři či bizoni (pod moji rozlišovací schopnost), pár alpských kamzíků a jako největší lákadlo rysi, vlci a medvědi. Celé ve velmi příjemném prostředí (totéž platí i pro Chomutov), akorát nám malinko chyběl romantický výhled na sídliště Březenecká a paneláky v Jirkově, místo toho tam na plátně promítali nějakou imitaci alpských kopců.

Po přibližně dvou hodinách v zooparku jsme se vydali na oběd do místní restaurace a hlavně na obrovské dětské hřiště, které se nachází mimo areál, takže je veřejně přístupné pro kohokoliv. Většina takových běžných atrakcích, jako prolejzačky, klouzačky a podobně jsou zdarma, některé - typicky autíčka a obecně co se hejbe, je vždycky na žeton, který je jednou Euro. Ne vše je vhodné pro malé děti, ale i tak tam byl dost velký výběr a naši kluci si tam vydrželi hrát opravdu dlouho.

Mimochodem, zoopark Ferleiten se nachází na vysokohorské alpské cestě na Grossglockner (Grossglockner high alpine road), pár metrů před mýtnou bránou. Tahle cesta patří mezi ikonické silnice a řadí se tak po bok klasikám jako Passo Stelvio či Transfăgărășan a podle booking.com patří mezi top 5 evropských scénických cest. Už od brzkých ranních hodin jsme tak potkávali spoustu motorkářů, majitelů sportovních aut a také cyklistických nadšenců.

úterý a středa - déšť a odpočinek.

Další dva dny nám nepřálo počasí a jindy nezastavitelný Matouš měl zvýšenou teplotu, takže vlastně oba dny jsme se s Markétou střídali na apartmánu u našeho malého maroda, zatímco druhý z nás vyrazil se Šimonem alespoň na procházku po okolí a nebo do místního krytého bazénu - mimochodem další atrakce, která je na Sommerkarte zcela zdarma. Abych úplně nelenošil, tak sem se byl proběhnout kolem jezera. 

čtvrtek 26. května 2022 - soutěska Soutěska Sigmund Thun a Klammsee

Po odpočinku se Matýsek vrátil do formy a tak jsme se vydali do sousedního Kaprunu na soutěsku Signumd Thun, která nás zavedla k menšímu jezeru. Asi není potřeba dodávat, že to byla další z atrakcí, která je přístupná zcela zdarma na Sommerkarte, ale i za běžné vstupné - tušímže to je 6,50 € - to určitě stojí za to. 

Cesta vede po dřevěné stezce a schodech uprostřed skalní rozsedliny, kterou protéká horská řeka. Asi neumím jako Karel Čapek popsat dostatečně poeticky, jak tam voda zurčí a bublá, každopádně nejvíce napoví asi fotky.

Cesta nahoru (je to pochopitelně jednosměrné) trvá asi dvacet minut a pak se můžete vydat dolů zpět k parkovišti, nebo pokračovat dál k jezeru Klammsee, které se dá i s dětmi obejít do hodiny. Na druhé straně mají pak nepřekvapivě dětské hřište a hospodu s teráskou. Obecně turistická infrastruktura je zde velmi rozšířená a to i poměrně daleko od lyžařských resortů.

Mimochodem, náš výlet prakticky do puntíku kopíroval cestu Malých Výletníků, takže další fotky a příběhy si můžete přečíst také u nich. 

pátek 27. května 2022 - soutěska Vorderkasser

Naše poslední zastávka byla opět inspirována Malými Výletníky a je to další z benefitů Sommerkarte. Je možné zaparkovat kousek od hlavní silnice a k samotné atrakci dojít po cestě, která vede podél řeky a spousty malých jezírek a má v jednom směru asi dvaapůl kilometru. Druhá možnost je dojet až přímo k soutěsce po této cestě, což jsme nakonec vyhodnotili jako bezpečnější variantu, přeci jenom kluci měli za sebou celkem intenzivní program a měli jsme případně v plánu ještě další menší procházku nedaleko.

Dojeli jsme tedy autem kousek před soutěsku, kde - nepřekvapivě - byla klasická alpská restaurace a hlavně velké dětské hřiště. Jelikož parkoviště bylo skoro prázdné a naopak jsme potkali spoustu lidí po cestě, tak to vypadá, že většina z nich volí tu delší variantu, ta cesta vypadala i z auta jako pěkná trasa.

Samotná soutězka byla mnohem užší a strmnější, než z předchozího dne. Potok byl menší, zato tam byly vyšší vodopády a na konci jsme se nedokázali shodnout, která z těch dvou soutěsek se nám líbila více. Obojí ale stálo za to.

Nahoře tentokrát nás nečekalo žádné jezero, potok pokračoval ještě dále do hory nepřístupným terénem, dolů jsme šli po pěšince okolo. Celé to i s se zastávkami trvalo půldruhé hodiny a nakonec jsme zůstali ještě další skoro dvě hodiny s dětmi na hřišti a v hospůdce, kde jsme si dali místní speciality. V menu jsme nedokázali rozklíčovat, co vlastně nabízejí za jídlo. Nebylo to kvůli jazykové bariéře - německy umím dostatečně dobře, abych si celou dovolenou vystačil bez angličtiny, nicméně pod pojmem "těstové kapsičky plněné mletým masem" člověk může očekávat cokoliv. Nakonec jsme nelitovali.

Zbytek odpoledne jsme se rozhodli - mimo jiné kvůli velkému vedru - strávit odpočinkem na hotelu a pak jsme ještě naposledy vyrazili do centra Zell am See, podívat se k jezeru a na zmrzlinu, a tímto způsobem stylově zakončit parádní dovolenou.

V sobotu jsme se už jenom vydali na cestu domů plni zážitků.

Pár postřehů závěrem.

Od dovolené Zell am See jsme měli hodně očekávání a byli jsme dost namlsaní, nicméně i tak jsme byli nadšeni. Mám trochu pocit, že u nás se sice turistická infrastruktura pro rodiny stále zlepšuje, ale oproti Rakousku (ale třeba také Nizozemí, dále nemám moc srovnání) to působí zatím jako pionýrské prokopávání něčeho, co v téhle alpské zemi funguje zdánlivě s naprostou samozřejmostí. Nenapadlo by mě, že v relativně malém městě - přesnějí řečeno v jeho okolí - bude tolik atrakcí.

Jako rodiče malých dětí samozřejmě oceňujeme, že je nejenom ve městě, ale na skoro každém výletě spostu dětských hřišť a také nějaké to občerstvení (v té druhé kategorii se nicméně ani u nás nemáme za co stydět). A také mi příjde, že jejich business model je v tomhle hrozně pokročilý. Finančně je to dostupné. Nikoliv super levné, ale ubytování a vlastně i jídlo je dnes už srovnatelné s Českem, nicméně kvůli benefitům, jako několikrát zmiňovaná Sommerkarte, má člověk pocit, že jako host dostane něco navíc, o servisu ani nemluvě (i když tohle se také u nás začíná naštěstí zlepšovat). Nikdy jsme neměli pocit, že někde otravujeme, ani nám nedávali najevo "zaplať a vypadni".

Pokud to půjde, rádi bychom se do Zell am See opět podívali. Stále je tam spustu věcí, které stojí za návštěvu, například třítisícový Kitzsteinhorn (známý mezi lyžaři), vodopády Krimmel, ale třeba také koupaliště. Pro pěší i cykloturisty je zde bohatá síť stezek po horách i údolích, pro motorkáře a cyklistické masochisty potom horská cesta na Glossglockner. Každý si zde najde to svoje.

Midnight Sun Adventure 2014 #8

Část osmá – honem na jih

Maratonem naše putování nekončí, ale je teprve ve svojí polovině, alespoň geograficky. Už Tolkien věděl, že každá cesta tam musí být a zase zpátky. Stejně jako u Hobita i v našem putování platí, že druhá půlka bude rychlejší, klidnější a proto bude tenhle blog mít méně kapitol.

Z Tromso odjíždíme ve čtyři odpoledne a nejsme zrovna dychtiví po dalších dobrodružstvích, klasický efekt, když člověk dosáhne svého cíle, tak zbytek je už jenom víceméně povinnost. Jedeme tedy co nejrychleji na jih a protože nechceme kopírovat původní cestu po E6, volíme vnitrozemí Švédska.

Má to být asi 100km zajížďka, ale hned po překročení hranice toho rozhodně nelitujeme. Ne, že by výhledy byly natolik epesnější, sever Švédska asi nebude příliš častým námětem krajinkářů, ale super silnice a žádný provoz nám dovolují jet o poznání rychleji.

První zastávka je Kiruna, asi dvacetitisícové hornické městečko přibližně 150 kilometrů od norského přístavu Narvik, s nímž ho pojí koleje. Narvik nemá železniční spojení se zbytkem Norska, pouze právě do Kiruny a hlouběji do švédského vnitrozemí. Kiruna je podobný úkaz jako Most, pod městem se nacházejí zásoby železné rudy a celá obec by se měla vybudovat o pár kilometrů vedle (a hezčí a s památkama J). Příliš dlouho se nezdržíme, ono ostatně v neděli v deset večer tam příliš zábava nekvete.

Baníkpyčo Kiruna

Další zastávka je Gällivare. Jezdí se zde světový pohár v běžeckém lyžování a to je asi tak jediné, co o téhle obci vím. Podle bannerů při vjezdu do města to vypadá také na další hornickou oblast. Nás ale především zajímá benzínka, potřebujeme doplnit nádrž auta a vyprázdnit ty naše. To první se nám daří napůl (z nějakého podivného důvodu se nám nikde ve Švédsku nepodařilo natankovat plnou, stojany po určité době odmítají vydávat palivo), to druhé vůbec. Čerpací stanice byla evidentně centrem kulturního dění v Gällivare a na pokladně byla taková fronta, že jsme se nezvládli probojovat pro klíče k toaletám.

Nakonec jsme viděli i půlnoční slunce. Parkoviště na mezinárodní silnici E10 uprostřed Švédska

Jedeme přes noc, strídáme se za volantem a ve spaní a kolem osmé jsme přijeli do Östersundu. Poměrně pěkné město, kde si dáváme kafe, krátkou procházku centrem města, a tradiční benzínka a supermarket. Snídáme na biatlonovém závodišti, ostatně světáky v téhle disciplíně je opět jediná věc, kterou o Östersundu vím.

Ono prakticky celé pondělí je ve znamení putování po lyžařských sportovištích, ono ostatně ve vnitrozemí toho příliš zajímavého není. Chceme ještě se podívat do Lillehammeru, dějiště ZOH 1994, ale předtím navštěvujeme Sjusjoen (čti „šůšn“), vesnici, kterou proslavil Stanislav Řezáč svými výkony v bílé stopě, ale především následně před kamerou („meine taktik zkusit šůšn“).

Lillehammer je jedno z nejhezčích měst na naší cestě, je to relativně malá obec, odhadujeme to přibližně na velikost Mariánských Lázní. A není to jediná paralela, ve městě je spousta parků, je tam božský klid, ale přitom silnice do hlavního města je nedaleko. Po procházce se jdeme podívat na skokanské můstky, odkud je epesní výhled.

Naše putování po lyžařských venues zakončujeme v úterý na předměstí Osla, stylově na legendárním Holmenkolenu. První dojem je poměrně slabý, čekáme obrovskou arénu, ale celý stadion se skládá z jednoho skokanského můstku, biatlonové střelnice a tribun. Ale spousta běžeckých tratí vede v přilehlém parku a to je pro Norsko příznačné. Laik ani nemá šanci poznat, že je na místě, kde se více než sto let píše historie zimních sportů, stopy jsou citlivě spojené s lesem/parkem, který se rozkládá na kopci nad Oslem.

Chvíli po poledni dorazíme do samotného centra města a parkujeme na poloostrově, kde se nachází Norské lidové muzeum (Norsk Folkemuseum). Exhibice je poměrně rozhlehlá a v domech, parku a skanzenech je zachycen život norských lidí snad ze všech oblastí Norska od historie až po současnost. Rozhodně muzeum stojí za návěštěvu.

Potom se vydáváme podél moře až k budově opery, což je moderní stavba, kde lze po chodníku vylézt až na střechu, což samozřejmě s radostí děláme. Předtím ještě obědváme na molu v poměrně obyčejné restauraci, kde měli ale dobrou rybu a super rybí polévku (asi tak třikrát větší obsah ryb než v Bergenu na trhu za poloviční cenu).

Budova opery v Oslu

Od opery se vracíme zpátky hlavní třídou Karla Johana kolem budovy parlamentu až ke královskému paláci. Trochu jsme nechali průvodcovství na Monče, ať si také něco užije, poté, co jsme ji tahali po všech těch biatlonových střelnicích, já si pouze užíval atmosféru města. Takže na reference k památkám se zeptejte spíše jí. Za mě snad jenom shrnutí, že Oslo rozhodně stojí za návštěvu třeba na prodloužený víkend, navíc se do téhle destinace dají sehnat levné letenky. Ale spíše než akčních cen se řiďte předpovědí počasí.

Kolem deváté hodiny večerní opouštíme hlavní město a jedeme najít kemp někam poblíž švédských hranic. Chceme ještě do supermarketu nakoupit nějaké chutné potraviny, které u nás neseženeme (nebo jenom s obtížemi), což se nám daří, hledání kempu už méně. Takže spíme na zapadlé cestě asi deset metrů od dálnice. Ráno jdeme na celnici si nechat vrátit daně za suvenýry (princip funguje stejně, jako když jsme si nechávali v Německu před deseti lety vracet Mehrwertsteuer) a potom přes Švédsko, Dánsko a Německo do Prahy.

Midnight Sun Adventure 2014 #7

Část sedmá – Tromso a maraton

Do cílové destinace naší výpravy vyrážíme poměrně brzo ráno (na naše poměry), protože chceme si v expu vyzvednout číslo co nejdříve a podívat se trochu po městě. Navíc ve čtvrt na jedenáct se běží snídaňový závod, což je asi půldruhého kilometru dlouhé propagační proběhnutí středem Tromso, na jehož konci čeká vydatná snídaně.

Na to, že se všech závodů podle údajů pořadatelů zúčastnilo přes pět tisíc lidí, na tohle ranní proběhnutí se nás sešlo přibližně padesát. Nijak to však nesnižuje naše vítězství – sice jsme do restaurace doběhli mezi posledníma, ale troufám si tvrdit, že jsme toho snědli bezkonkurenčně nejvíce. Vypadal jsem u snídaně evidentně tak sebevědomě a zkušeně, že se nás francouzský soused zeptal, jak se hodláme obléknout na maraton. Když jsem po něm na oplátku chtěl informaci, jestli nám doporučí parkování, tak se nám dostalo pouze udivené protiotázky: „Vy jste sem jeli autem celou cestu až z Polska?“

První letní den v Tromso

V deset ráno bylo expo prakticky prázdné, ve dvanáct už byl ruch o poznání čilejší. Bohužel to mělo za důsledek, že nejlepší věci z doplňkového prodeje sportovního vybavení byly vyprodané a pokud zůstalo pár kousků, tak velikosti XL. Je to dost škoda, protože Midnight Sun Marathon měl zatím o parník nejlepší merchandising, jaký jsem na podobných závodech viděl.

Poté, co se dostatečně dlouho vyzevlíme v prostorách radnice, kde je připojení na internet, jdeme trochu poznávat město. Centrum jsme prošli už v pátek a je poměrně pěkné (detailnějšího popisu se ode mě nedočkáte), tak chceme se jít podívat na další památky. Většina turistických atrakcí se pyšní přívlastkem „nejsevernější…“ a bohužel je to většinou jediné, co je na nich zajímavé.

Nejprve jdeme do botanické zahrady (nejsevernější na světě, samozřejmě), trochu jsme blbě odhadli měřitko mapy a jdeme půl hodiny jenom tam. Když dorazíme na místo, jedná se v podstatě o trochu lépe upravený park s kytkama, které vypadají, jako když navštívíte průměrnou zahrádkářskou kolonii v listopadu. Do pivovaru pouze nahlédneme, jednak se nám nechce platit poměrně vysoké prohlídkovné, zvláště když za hodinu se zavírá, a především před závodem nemůžeme pít pivo (přesněji řešeno to není nejlepší nápad). Do Polárie ani nejdeme, to nám rovnou místní řekli, že to za to nestojí, tak korzujeme na promenádě mezi stánkama a pořád něco ujídáme a upíjíme, ať nechytneme během maratonu hlaďák.

Těsně před startem

Main event celého výletu – Midnight Sun Marathon – startuje v půl deváté. Oproti dost pesimistickým předpovědím počasí nepršelo ani nefoukalo, byla „pouze“ zima, něco kolem šesti stupňů. Můj cíl je 2:50 a Dukovo 3:10, natrénováno si myslím, že máme. V loňském roce by tenhle čas stačil na páté místo a když to rozbíhám někde na konci druhé desítky, říkám si, že je letošní startovní pole poměrně silné. Plán je běžet to po 4:00 na kilometr a doufat, že tempo udržím. Zvláštností tohoto maratonu je, že jsou kilometry značené jako vzdálenost, která zbývá do cíle, nikoliv, kterou jsme už uběhli. Handicap 47 sekund z 195 metrů, o které je maraton delší než 42km, jsem smazal někde na osmém kilometru, takže jsem to rozběhl o malinko rychleji, ale stále se mi běží dobře.

Na půlmaratonu mám mezičas 1:23:17, což je více než minutu rychlejší, než plán, a v podstatě na úrovni mého osobáku na tuhle distanci, který jsem měl ještě před rokem. Ale cítím se stále dobře a vědomí, že jsem za půlkou, mi dává dost sebevědomí. Očekávám, že zpomalím, ale pokud budu mít druhou půlku o tři minuty pomalejší (jako před rokem v Praze), tak jsem klidný a jedu si spokojeně na 2:50.

Zpomalení opravdu přichází, bohužel výraznější, než by mi bylo milé. Někde na třicátém kilometru, tedy prakticky přesně po dvou hodinách, nejsem schopen držet krok se svojí tříčlennou skupinkou (jednoho mistra jsem táhl za sebou asi deset kilometrů a druhého jsem docvakl) a malinko zpomaluju. Deset kilometrů před koncem sotva pletu nohama. Vím, že 2:50 už to asi nebude, ale pokud poslední desítku zaběhnu nějak solidně (cokoliv pod padesát), tak to na osobák bude stačit.

Deset kilometrů je naprosté martyrium a jsem rád, že jakž takž držím tempo, pořád běžím pod 5:00, ale každý kilometr je čím dál obtížnější. Naštěstí mě příliš mnoho lidí nepředbíhá, možná dohromady jich za těch deset kilometrů bylo sedm, z toho dvě holky, které tradičně běhají rozumněji. Na posledním kilometru potřebuju asi šest minut, abych překonal osobák, tak se malinko hecnu a dobíhám do cíle v čase 2:58:30, ale naprosto zničen. Nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby platila původní předpověď a kromě zimy ještě foukalo a pršelo.

Duke naopak dobíhá v čase lepším, než předpokládal, za 3:06:50. Po sprše, která trvala poměrně dlouho, jak jsem byl vyčerpaný a promrzlý, spěcháme do kempu a usínáme. Přípitek na Dukovo narozeniny odkládáme na dnešek, na pivo jsem neměl ani chuť ani náladu. Monika se dokonce snažila zachytit pro další generace, že také někdy odmítám pivo jindy, než za volantem.

Takže jestli budu mít zase tendence někde běžet maraton nebo podobné ptákoviny, tak mi řekněte, že jsem debil a že na takové ptákoviny mám dost času, až mi bude čtyřicet. Zaběhnout si pěkný čas na desítce rozhodně není žádná ostuda J

Update: V neděli ráno jdeme na vyhlašování výsledků, protože Duke se umístil třetí ve svojí kategorii!!! Velká gratulace!

Midnight Sun Adventure 2014 #6

Část šestá – Lofoty

Ve čtvrtek přijíždíme na Lofoty v devět večer a máme v plánu trek nad Reine, což je asi 450 metrů vysoký vrchol a naskytuje asi nejmalebnější výhled v celém souostroví. Dokonce na Bored Panda a jiných podobných stránkách se tohle město dostalo mezi výběry zajímavých destinací focených ze vzduchu (a na rozdíl třeba od Káhiry a Mogadiša v dobrém J)

Ostatně nemáme příliš na výběr, přestože je 24 hodin denní světlo (o slunci se bohužel mluvit nedá), veškeré obchody, kavárny a muzea už mají zavřeno. V Reine nás místní obyvatelé upozorní, že trek není vhodné absolvovat, protože je čerstvě po dešti a vede to z velké části po kluzkých kamenech, je to tedy dost nebezpečné.

Tradiční sušení ryb ve vesnici Å

Měníme plány a jdeme se projít okolo jezera u městečka Sorvagen, já a Duke jdeme ještě asi o padesát metrů výše k dalšímu jezeru, které slouží jako zásoba pitné vody a všude jsou cedule upozorňující na tuto skutečnost, spolu se zákazy koupání. Předtím ještě večeříme a po chvíli se rozjasňuje a počasí se lepší.

Jedeme na konec hlavní silnice E10 do vesnice Å (na google maps to najdete spíše pod „Å i Lofoten“), kde se fotíme s místní kulinářsky/kulturní specialitou – Stockfish, tedy treskou zavěšenou na dřevěných věšácích, která se asi tři měsíce suší v mořském větru.

Druhý den ráno je poměrně příjemné počasí a vyrážíme na vyhlídku na Reine. Cesta je sice pořád ještě kluzká a docela strmá, Monča to zhruba v polovině výšlapu vzdává, navíc ji trochu bolí koleno, ale já s Dukem vyjdeme statečně nahoru, výhled je naprosto nepopsatelný. Moc dlouho se ale nezdržíme, neboť nahoře začíná poletovat sníh a foukat vítr, tak jsme nechtěli riskovat problémy na sestupu a šli jsme dolů.

No a co, tak máme Petřín

Celá cesta nahoru a zpět byla psaná na dvě hodiny a my to asi o deset minut přetáhli. Mimochodem, většina treků je zde uváděna nikoliv v kilometrech (to možná jako doplňující údaj, spolu s převýšením), ale v době, jak dlouho toto trvá absolvovat. A prý se jako benchmark neberou německé báby, ale „zkušený norský horal v dobré fyzické kondici“. Takže soutěživci jako já si vymysleli novou zábavu a sice zvládat tyhle treky rychleji, než je uvedeno. K Monči velké radosti - nicméně k její cti nutno dodat, že výšlap na Kjerag i Preikestolen jsme zvládli výrazně rychleji, než bylo v průvodcích uvedeno.

Další trek nás čeká asi po padesáti kilometrech, tentokráte na severním cípu ostrovů. Prý se má jednat o nenáročnou procházku s vyhlídkou na noční slunce. Cesta vede mezi ovcema k majáku, ze začátku se nejedná o nic závratného a potom se pouze proplétáme mezi útesy. K majáku dorazím sám a za to trmácení to moc nestálo. Nutno dodat, že jsme půlnoční slunce neviděli, jednak proto, že bylo celou dobu zataženo a také – a to je potřeba zdůraznit – protože jsme na trek vyšli ve dvě odpoledne.

Já jsem velmi silně podcenil podmínky a vyrazil poměrně nalehko. Počasí se na Lofotech mění rychleji než trenéři ve Slávii a na cestě zpátky jdu asi dva kilometry promrzlej v ledovém větru a dešti.

Bohužel počasí nám nepřeje ani nadále, podíváme se ještě do jedné rybářské vesničky a zbytek výletu po Lofotech absolvujeme autem, což ale rozhodně neubírá na zážitku (a to nejhezčí je k vidění stejně nad Reine).

Vyrážíme na sever do Andenes pozorovat velryby. Druhý den, kdy máme naplánovaný výlet na moře, se ale kvůli bouřím safari ruší a my se musíme spokojit pouze s muzeem.

V pátek kolem osmé hodiny dorazíme do Tromso, respektive do kempu asi 20 kilometrů za město, kde si po tréninku dopřáváme sprchu a jdeme se s Dukem podívat na chvíli do města, co nás čeká. První dojmy z města jsou skvělé, ale trochu nám kazí radost vytrvalý déšť.

Po týdnu, kdy jsme měli neuvěřitelné štěstí na počasí, nám variace ukazuje svoji odvrácenou tvář. Po zrušeném velrybím safari se strachujeme o podmínky během závodu, má být šest stupňů, déšť a vítr, prostě paráda.  Snad to nějak půjde, prvních osm testovacích kilometrů den před závodem jsme zvládli.

Midnight Sun Adventure 2014 #5

Část pátá – Trondheim a polární kruh

V úterý ráno brzo vstáváme a rychle se balíme, naše nocoviště nebylo zrovna pohodlné. Vydáváme se do Trondheimu, třetího největšího norského města, kde potřebujeme dotankovat a zároveň se jdeme na chvíli podívat do města. Nejprve ale bereme útokem McDonalds, nikoliv z nějaké přehnané lásky k tomuto řetězci, ale protože se tam dá najíst relativně levně a nepotřebujeme umět Norsky.

Mimochodem, prakticky každý zde mluví anglicky. Na turistických místech se to dá očekávat, ale mluví tady v pořádku každá postarší tetka. Už se ani nesnažím lidi oslovovat klasickým: „Excuse me, do you speak english?“, ale rovnou anglicky zdravím a táži se. Trondheim je navíc studentské město a Duke s nadšením prochází po městě, pořád připojen na Eduroam.

Nidarosdomen - Trondheim

Turistický průvodce by jistě našel v Trondheimu spoustu pamětihodností, my ale vyrazili pouze ke katedrále, což je největší gotický chrám ve Skandinávii a tradiční korunovační místo norských králů. Kousek vedle je poměrně nenápadná zbrojnice, kam jdeme na chvilku nahlédnout, navíc tam strávíme skoro hodinu. Je zde zachycena vojenská historie Norska od vikingů až po obě světové války a není náhoda, že se nachází v Trondheimu, toto město bylo vždycky strategická výspa kvůli své poloze. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že Norci měli vždycky ve válkách svůj lyžařský oddíl.

Od Trondheimu jedeme do Bodo, které je vzdálené asi 700 kilometrů a máme na přesun přibližně 24 hodin, takže se příliš nikde nezastavujeme – s výjimkou spánku a jídla, samozřejmě. A také nezapomínáme na „povinný“ trénink, čtyři dny před závodem to s Dukem chceme naposledy „prošťouchnout“ a dáváme si intervaly 3x2 a 2x1 kilometr v tempu rychlejším, než je závod. Doporučuji každému běžci si tohle někdy vyzkoušet jinde než na Ladronce nebo atletickém stadionu, nejlépe na mezinárodní silnici, když kolem jezdí kamiony. No dobře, zas tak dramatické to nebylo, v sedm večer tam už takový provoz nebyl.

Zatímco běháme, Monča nám připravuje večeři, už potřetí jíme u jezera guláš nebo omáčku od Monči mamky a babičky, které tímto zdravíme a děkujeme za chutné jídlo. Kromě toho, že restaurace jsou drahé, jak už jsem několikrát zmiňoval, tak v této oblasti se jich nachází poskrovnu, takže tahle forma stravování je zlatá. Abychom nebyli za úplné socky, budiž nám útěchou, že takhle se stravuje i většina Němců, akorát jedí v obytňákách. Ostatně, na cestě potkáváme různé šílence. Pár lidí se divilo, že jedeme na sever Norska autem, ale předjížděli jsme frajera, který jel ze Salzburgu na Nordkapp v traktoru, za kterým táhl karavan.

Ve středu kolem jedenácté hodiny překračujeme polární kruh a to doslovně. Nepřekvapivě se na 66. stupni a 33. minutě severní šířky nachází „polarsirkelsenteret“, kde se chvilku zdržíme, pár povinných fotek a kupujeme nějaké suvenýry. Polární centrum se nachází necelých 700 metrů nad hladinou moře a i tahle relativně nízká nadmořská výška má výrazný vliv na klima, všude kolem pustina, zatímco u moře je ještě zeleň, i když palmy zde pochopitelně nerostou. Díky golfskému proudu je klima u moře poměrně příjemné, i když cítíme zimu. Ale nejsou výjimky, že i takhle na severu jsou letní teploty přes 25 stupňů, zatímco lidé v Oslu navlékají svetry.

Na hranici polárního kruhu

Po chvíli se vydáváme do Bodo, což je relativně velké (na tuto oblast) přístavní město, docela moderní. Chceme stihnout ferry v 15:00, ale když dorazíme od přístavu, tak zjistíme, že tento přívoz nejede z technických důvodů a musíme počkat do 17:45, než budeme pokračovat v další části naší cesty, na souostroví Lofoty. Zatím trávíme čas v kavárně, samozřejmě s WiFinou, a snažíme se trochu ohřát.

Midnight Sun Adventure 2014 #4

Ćást čtvrtá – po stopách trollů.

V pondělí vyrážíme na cestu až po poledni. Nejprve nás čekal povinný trénink (kterých naštěstí bude ubývat, tak nám zbyde více času na ostatní věci) a poté jsme v nějakém infocentru objednávali lístky na velryby na Lofotech. V tuto chvíli se to stále ještě zpracovává, tak jsem zvědav, jak to nakonec dopadne.

Celý den má být ve znamení přesunu směrem k Trondheimu, samozřejmě co nejdál to půjde, zároveň nás čekala malebná silnice 63 se známým Trollsteigen, tedy stezkou trollů. Nebyla to ale jediná zajímavá atrakce po cestě a proto jsme ukusovali ze vzdálenosti, kterou chceme ujet, velmi pomalu.

Nejvýše položená silniční vyhlídka na fjordy v Evropě

Ještě než vůbec dojedeme k městu Geiranger u stejnojmenného fjordu, zastavujeme na vyhlídce ve výšce 1500m, která se chlubí přívlastkem „nejvýšše položená vyhlídka na fjord dostupná ze silnice v Evropě“, což vzhledem k tomu, že v Alpách fjordů člověk moc nepotká, není zas až takovej achievment, ale každopádně ta panoramata stála za to.

Dále sjíždíme ke Geirangerfjordu, kde bylo poměrně dost turistů, ale měli jsme dost štěstí, autobusy jsme během sjezdu nepotkávali a Duke si tak mohl projížďku autem patřičně vychutnat. Nicméně tvrdil, že by si ji vychutnal ještě více, kdyby neměl plné auto, byl doma a věděl, že nic nevyjede proti. Silnice byly pochopitelně dost úzké.

Teprve v půl čtvrté se dostáváme na první trek dne a to na nějakou horu, jejíž název si nepamatuju a neumím ji vygooglovat během dostatečně krátké doby. Měl to být trek dlouhý necelé 4 kilometry, ale s převýšením více než 900 metrů. Monča to vzdala v necelé polovině výstupu, protože jí pobolívalo koleno, a já s Dukem jsme se ztratili asi padesát metrů potom. Stezky tady nejsou nikterak epesně značený, tak jsme se rozhodli vylézt horu na kamzíka. Toto se nám po hodině povedlo, ale kromě toho, že jsme nenašli stezku, jsme zjistili, že výhled na fjord žádný a nakonec jsme vlastně na špatném kopci.

Pokračujeme dále a zhruba patnáct kilometrů před trollíma stezkama stavíme u kempu a kavárny, kde má být nějaká zajímavost. Nakonec se to ukáže jako peřeje, sice pěkné, ale takových je zde spousta. Nicméně se nám podařilo v kempu domluvit sprchu a to i přestože je to určeno jenom pro hosty. Vyšlo to podobně jako u nás, jenom s tím rozdílem, že tam nebylo dalších dvěstě přiopilých vodáků a na čistotě sociálního zařízení to bylo znát.

K samotným stezkám jsme dorazili kolem deváté hodiny, naštěstí cesta na vyhlídku netrvala dlouho a opravdu to stálo za to. Dokonce jsme potkali i dva trolly a jelikož jsem od Adama dostal za úkol je nafotit, tak tady je má.

Zbytek cesty se snažíme dorazit co nejblíže k Trondheimu a místo návratu na E39 podél pobřeží to bereme do vnitrozemí a na hlavní spoj Oslo – Trondheim. Kempujeme kousek od hlavní silnice na lesní cestě asi 100 kilometrů od Trondheimu, stavíme stan v jednu ráno a stále je vidět.

Světlo celý den je opravdu zajímavý zážitek a asi se to nedá příliš popsat. Jasně, je vidět, údaj na hodinkách hovoří o hluboké noci, no big deal, ale je to prostě zvláštní. Není to zas taková hitparáda, jak jsem si myslel, občas se vyspat za tmy je příjemné, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout.

Mimochodem, stále jsme někde kolem 62. Rovnoběžky a není zde polární den. Ale mezi západem a východem slunce jsou čtyři hodiny a v podstatě se stihne jenom lehce setmět. 

Midnight Sun Adventure 2014 #3

Část třetí – Bergen a cesta dále na sever

Po vydatném spánku u Colinse, tak se jmenoval náš hostitel, se s Dukem vydáváme na ranní osmnáctikilometrový trénink, který – jak se pozdějí ukáže – se hodí odpoledne při samotné prohlídce Bergenu. Monča zůstává doma a to ze dvou důvodů. Jednak naše tréninkové dávky nezvládá (nutno dodat, že to není ani její ambice), a také se den předtím starala o společenskou část naší výpravy a kecala s naším hostitelem do brzkých ranních hodin, zatímco já a Duke jsme nabírali síly na další den.

Colins bydlel asi pět kilometrů od centra a my tak proběhli asi tím nejhezčím, co druhé největší norské město nabízí. Jenže běžet městem je jenom o trochu záživnější než to projet autem, proto se kolem poledního vydáváme na pěší tůru městem. Kromě „povinného“ Bryggenu, což jsou rybářské (nebo něco takového) domky zapsané na dědictví Unesco, se chystáme na vyhlášený rybí trh. Je to asi patnáct stánků, z nichž deset prodává ryby, dva zeleninu a ovoce a zbytek salámy z losů a velryb.

Bryggen - nejstarší a nejznámější čtvrť v Bergenu 

Občas něco ochutnáme a rozhodujeme se, že si něco dáme na cestě zpět. Mezitím procházíme zbytek města pod mým vedením. Colins je sice v Bergenu asi půldruhého roku, ale příliš v centru nepobývá a rozhodně není rozeným průvodcem, takže v kombinaci s ranním tréninkem a mapou, kterou jsem studoval už na trajektu z Dánska, volím trasu já. Bohužel neumím tady popsat, co jsme všechno viděli, ale bylo to pěkné.

Na cestě zpátky se stavíme na rybím trhu a po přemítání, co ochutnáme, si dávám polívku a Duke rybí salát z krevet, račího masa a losových filet. Kromě toho nám prodejci nabízejí ochutnávky, předhánějí se, kdo co prodá. Vzhledem k tomu, že sortiment i ceny jsou plus mínus podobné všude, jde o to, kdo je drzejší. Nakupující, ale i prodávající, jsou ze všech koutů světa a jsou milí, aniž by byli vlezlí. Vždy se zeptají, odkud jsou. Jeden prodejce na nás začal mluvit polsky, nakonec z něj vyšlo, že je původem z mexika a v polsku přímo pracoval. Další prodavač mluvil s japonskými turisty v jejich mateřštině.

Bergen - rybí trh

Odpoledne si balíme věci u Colinse (přepírali jsme tam prádlo a ještě jsme potřebovali něco usušit) a vydáváme se dále na sever. Odjíždíme kolem páté hodiny odpolední a tak máme dost času popojet směrem k Trondheimu, přeci jenom je to více než deset hodin poctivé jízdy a to se chceme zdržet na Trollích stezkách. Po hlavní silnici E39 ubíhá cesta poměrně rychle a na rozdíl od předchozího dne jedinou ferry chytáme těsně před odjezdem. Sice po vylodění vyjíždíme jako úplně poslední a táhneme se za kolonou, ale o moc rychleji bychom stejně jet nemohli.

Večeříme u jezera Valstravartnet kolem deváté hodiny a  chvíli potom sjíždíme z hlavní cesty. Spíme u dalšího jezera, kterých je v Norsku bezpočet, a po ranním tréninku a dopolední kávičce (během které píšu tento příspěvek) se vydáváme na Trollí stezky kolem Geirangenfjordu.