Midnight Sun Adventure 2014 #7

Část sedmá – Tromso a maraton

Do cílové destinace naší výpravy vyrážíme poměrně brzo ráno (na naše poměry), protože chceme si v expu vyzvednout číslo co nejdříve a podívat se trochu po městě. Navíc ve čtvrt na jedenáct se běží snídaňový závod, což je asi půldruhého kilometru dlouhé propagační proběhnutí středem Tromso, na jehož konci čeká vydatná snídaně.

Na to, že se všech závodů podle údajů pořadatelů zúčastnilo přes pět tisíc lidí, na tohle ranní proběhnutí se nás sešlo přibližně padesát. Nijak to však nesnižuje naše vítězství – sice jsme do restaurace doběhli mezi posledníma, ale troufám si tvrdit, že jsme toho snědli bezkonkurenčně nejvíce. Vypadal jsem u snídaně evidentně tak sebevědomě a zkušeně, že se nás francouzský soused zeptal, jak se hodláme obléknout na maraton. Když jsem po něm na oplátku chtěl informaci, jestli nám doporučí parkování, tak se nám dostalo pouze udivené protiotázky: „Vy jste sem jeli autem celou cestu až z Polska?“

První letní den v Tromso

V deset ráno bylo expo prakticky prázdné, ve dvanáct už byl ruch o poznání čilejší. Bohužel to mělo za důsledek, že nejlepší věci z doplňkového prodeje sportovního vybavení byly vyprodané a pokud zůstalo pár kousků, tak velikosti XL. Je to dost škoda, protože Midnight Sun Marathon měl zatím o parník nejlepší merchandising, jaký jsem na podobných závodech viděl.

Poté, co se dostatečně dlouho vyzevlíme v prostorách radnice, kde je připojení na internet, jdeme trochu poznávat město. Centrum jsme prošli už v pátek a je poměrně pěkné (detailnějšího popisu se ode mě nedočkáte), tak chceme se jít podívat na další památky. Většina turistických atrakcí se pyšní přívlastkem „nejsevernější…“ a bohužel je to většinou jediné, co je na nich zajímavé.

Nejprve jdeme do botanické zahrady (nejsevernější na světě, samozřejmě), trochu jsme blbě odhadli měřitko mapy a jdeme půl hodiny jenom tam. Když dorazíme na místo, jedná se v podstatě o trochu lépe upravený park s kytkama, které vypadají, jako když navštívíte průměrnou zahrádkářskou kolonii v listopadu. Do pivovaru pouze nahlédneme, jednak se nám nechce platit poměrně vysoké prohlídkovné, zvláště když za hodinu se zavírá, a především před závodem nemůžeme pít pivo (přesněji řešeno to není nejlepší nápad). Do Polárie ani nejdeme, to nám rovnou místní řekli, že to za to nestojí, tak korzujeme na promenádě mezi stánkama a pořád něco ujídáme a upíjíme, ať nechytneme během maratonu hlaďák.

Těsně před startem

Main event celého výletu – Midnight Sun Marathon – startuje v půl deváté. Oproti dost pesimistickým předpovědím počasí nepršelo ani nefoukalo, byla „pouze“ zima, něco kolem šesti stupňů. Můj cíl je 2:50 a Dukovo 3:10, natrénováno si myslím, že máme. V loňském roce by tenhle čas stačil na páté místo a když to rozbíhám někde na konci druhé desítky, říkám si, že je letošní startovní pole poměrně silné. Plán je běžet to po 4:00 na kilometr a doufat, že tempo udržím. Zvláštností tohoto maratonu je, že jsou kilometry značené jako vzdálenost, která zbývá do cíle, nikoliv, kterou jsme už uběhli. Handicap 47 sekund z 195 metrů, o které je maraton delší než 42km, jsem smazal někde na osmém kilometru, takže jsem to rozběhl o malinko rychleji, ale stále se mi běží dobře.

Na půlmaratonu mám mezičas 1:23:17, což je více než minutu rychlejší, než plán, a v podstatě na úrovni mého osobáku na tuhle distanci, který jsem měl ještě před rokem. Ale cítím se stále dobře a vědomí, že jsem za půlkou, mi dává dost sebevědomí. Očekávám, že zpomalím, ale pokud budu mít druhou půlku o tři minuty pomalejší (jako před rokem v Praze), tak jsem klidný a jedu si spokojeně na 2:50.

Zpomalení opravdu přichází, bohužel výraznější, než by mi bylo milé. Někde na třicátém kilometru, tedy prakticky přesně po dvou hodinách, nejsem schopen držet krok se svojí tříčlennou skupinkou (jednoho mistra jsem táhl za sebou asi deset kilometrů a druhého jsem docvakl) a malinko zpomaluju. Deset kilometrů před koncem sotva pletu nohama. Vím, že 2:50 už to asi nebude, ale pokud poslední desítku zaběhnu nějak solidně (cokoliv pod padesát), tak to na osobák bude stačit.

Deset kilometrů je naprosté martyrium a jsem rád, že jakž takž držím tempo, pořád běžím pod 5:00, ale každý kilometr je čím dál obtížnější. Naštěstí mě příliš mnoho lidí nepředbíhá, možná dohromady jich za těch deset kilometrů bylo sedm, z toho dvě holky, které tradičně běhají rozumněji. Na posledním kilometru potřebuju asi šest minut, abych překonal osobák, tak se malinko hecnu a dobíhám do cíle v čase 2:58:30, ale naprosto zničen. Nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby platila původní předpověď a kromě zimy ještě foukalo a pršelo.

Duke naopak dobíhá v čase lepším, než předpokládal, za 3:06:50. Po sprše, která trvala poměrně dlouho, jak jsem byl vyčerpaný a promrzlý, spěcháme do kempu a usínáme. Přípitek na Dukovo narozeniny odkládáme na dnešek, na pivo jsem neměl ani chuť ani náladu. Monika se dokonce snažila zachytit pro další generace, že také někdy odmítám pivo jindy, než za volantem.

Takže jestli budu mít zase tendence někde běžet maraton nebo podobné ptákoviny, tak mi řekněte, že jsem debil a že na takové ptákoviny mám dost času, až mi bude čtyřicet. Zaběhnout si pěkný čas na desítce rozhodně není žádná ostuda J

Update: V neděli ráno jdeme na vyhlašování výsledků, protože Duke se umístil třetí ve svojí kategorii!!! Velká gratulace!