Morocco 2009

Tak na základě několika žádostí ve stylu "vyprávěj, jaké to bylo", které se ptají především po ICQ (kde se vypráví docela blbě), jsem si vzpomněl na svůj skoro zapomenutej blog, z paty vylovil heslo (za ty dva roky jsem těch "standardních" vystřídal už několik), což v kombinaci se skoro nečitelnou captchou bylo o nervy, nicméně jsem zalogovanej a postřehy, které jsem na Facebooku posílal jedné kámošce, se chystam trochu poupravit, doplnit a zcenzurovat :-)

Takže od začátku - kdo zná Šimona Barcziho, tak ví, že je docela frajer přes letenky, takže jsme se tentokrát vydali do Maroka. Ještě s námi jel Luboš Lagin, Tomáš Hanus a Fery Vachout (to jen tak pro ty, kdo znají). Na letiště Milano/Bergamo jsme přiletěli v pondělí ráno a vzhledem k tomu, že prý Milán je nudnej a do Fésu jsme letěli až druhej den ráno, jsme si s Lubošem zaletěli na otočku (tam v osm ráno, zpět v půl sedmý večer) do Říma, zatímco zbytek výpravy letěl do Madridu (nebylo tolik letenek za stovku pro všechny, proto jsme se museli rozdělit).

---následuje text, co jsem posílal kámošce, nechci to přepisovat, je to bez diakritiky a datované k úterý večer ---

No jelikoz jsme stravili noc na letisti, tak jsme popijeli trochu vinko a hrali jsme veselou spolecensku hru "vyfot se s nahodnym turistou", takze celkem fun. Par lidi to nerozdejchalo, par lidi se ale skvele bavilo, takze asi az na dva nejaky prudice "wi wont tu slip" (no proste takovej ten arabasskej anglickej prizvuk).. no vetu utnu, protoze prestava davat smysl. Proste vetsina letiste se celkem bavilo reakcemi okolo prochazejicich nic nechapajicich a nic netusicich turistu. Fotky tady budou, az to sem Lubos hodi.

Ted premyslime, co budeme delat vecer. Zkusime asi zajit na nejakou vodni dymku, protoze tady moc parties asi nebude. Dokonce si tady nemuzeme ani koupit vinko na pokoj, protoze muslimska zeme tohle moc neprodava. a v restauracich a hotelich je hodne drahy.

(...)

No tak večer dopadl tak, že jsme šli dolů po "Stripu" (tak jsem pracovně pojmenoval jednu z mála ulic, kde se něco dělo - všude akorát bufet/fastfoody s hodně levnym jídlem (jinak Maroko zase až tak levný, jak jsem čekal, není) a pivo jsme pochopitelně nikde nesehnali - maximálně na hotelích, ale nejeli jsme do Maroka kvůli tomu, abychom pařili se starejma Němcema a Francouzema. Nakonec nějaká místní partička se nám pivo rozhodla obstarat v ceně asi 25 dirhamů (cca 60 Kč) za lahváče (což je tak 0,25 - 0,33 l), což se Šimon pokusil usmouvat za patnáct, zatímco já jsem to odmítl - chtěl jsem někde posedět a ne chlemtat lahváč za šest pětek. Navíc Marokánci chtěli platbu předem, což byl další argument k odmítnutí, což oni nenesli zrovna nejlépe. Jeden z nich byl sice v pohodě a donekonečna opakoval "Mein Bruder" - což byla narážka, že jeho brácha studuje v Německu a chlapec se chtěl předvést jako lingvista, další na nás ukázal obscézní gesto, čímž jsme považovali transakci za ukončenou a v jedenáct jsme šli chrnět na hotel.

Celkově jsem od Fésu čekal větší mazec a pořádnej orient - jenže, jak mi bylo řečeno - Fés není Marakkéš. Nicméně dojem z poněkud nudného města jsem si napravil druhý den, když jsme byli v Medině - tedy ve starém městě. Úzké uličky, všude vůně koření, hašiše a oslů (to byl spíš smrad). Tam jsme se naučili pít místní čaj s mátou (asi Touareg) - příšerně přeslazenej, ale vynikající nápoj, kterej stál v přepočtu asi deset korun, v drahých podnicích patnáct, takže jsme to tam pili skoro při každé příležitosti. V jedný hospůdce s teráskou na střeše jsme si dali klasickej Taijin (nebo jak se to píše) - což jsme pak jedli skoro furt - je to jedno z klasických marockých jídel, společně s kuskusem (kterej byl ale všude inzerovanej, ale nikde ho ve skutečnosti neměli :-)). No poté, co jsme prolezli Medinou, jsme vylezli u strašně smradlavý a špinavý řeky (nebo spíše potoka) a vyrazili taxíkem k hotelu.

Večer jsme jeli do Rabatu a Casablanky místním vlakem, kterej byl docela v pohodě a my, zvyklí na české dráhy, jsme byli příjemně překvapení (byly tam takový ty moderní dvoupatráky, co jezdí jako příměstská doprava z Prahy do Kralup, Českýho Brodu a možná i do dalších měst, kam jsem ještě nejel. V Rabatu jsme byli asi na dvě hodinky, tam jsme si dali hovězí steak asi za devadesát korun (Taijin už jsem fakt nechtěl a kuskus neměli :-)) a pokračovali do Casablanky. Tam jsme dorazili asi v jedenáct v noci, ale nechtěli jsme se moc zdržet. Vlak směrem Tanger nám jel buď v 0.45 nebo v 6.45 a podle toho, jak se nám bude líbit Casa, jsme chtěli propařit noc nebo jet rovnou na sever. Vylezli jsme z nádraží, hned u nás taxikář, že nás hodí na pláž asi za 150 DH, což jsme nebyli ochotní dát. Tak nás varoval, že město je nebezpečné (což asi nebude zas tak strašný, jenom si chtěl pojistit kšeft) , což nás trochu vystíhovalo. Nicméně šli jsme směrem do tmy, taxikář nás pozoroval, jak jsme byli v rozpacích a nakonec to vzdal. V Casa, alespoň u nádraží, byl hroznej smrad a špína, potkali jsme tam nějakého váguse, jak spí u popelníce (ale žádnej klackej zavřenej konťák, jako je u nás, ale fakt obyčejná kvádrová nádoba, která přetejkala papírem a hnijícím jídlem - fakt chuťovka.. no nakonec jsme po pár minutách bloudění se vrátili na nádraží a jeli směr Tanger. Takže příště, až (jestli) pojedu do Casablanky, tak už nechci pravé Maroko, ale vystačim si s turistickým pozlátkem.

Vlak směr Tanger byl nic moc (jinými slovy standard ČD) a byl docela plnej (ale zase ne tak plnej jako nedělní ML - Praha v 16.36 nebo páteční Praha - ML v 14.06) a spalo se tam docela blbě, nicméně ve zdraví a relativně odpočatí jsme dorazili do severomarockého přístavu. Asi tak hodinu před městem jsme potkávali pastevce a růžné malé domky a stany - a všude kolem byla hrozná špína. Prostě nechápu, jak dokážou vytvořit tak neskutečnej bordel, jako všudypřítomný igeliťáky a petlahve, a přitom se tim nijak nezabývat.

----teď si zase ulehčím práci a překopíruju vzkaz z pátečního rána---

Tam (do Tangeru) jsme prijeli vcera asi kolem osmy rano a ze se vydame trajektem na Gibraltar. To stalo asi 40 EURo a nebo nejakej pomalej mel stat dvacku (ten jsme ale nenasli), ale ze prej ze Ceuty (spanelska vyspa na africkem pobrezi) to ma stat kolem deseti eur. Tak jsme si vzali tago a jeli tam... celkem zajimavy mesto, i kdyz ostatni to moc nebavilo. Proste takovy to ani Afrika, ani Evropa (no ostatne Tagner taky neni zrovna echt Maroko, ale dneska se chystame do staryho mesta, takze tam to asi bude trochu jiny - trziste a tak).

No vecer shanime ubytovani, nacez jsme skoncili v nejakym penzionu, kde je to celkem v poho a kazdej platime necelych 200 korun na noc. No vecer jdeme na plaz a nejakej vlezlej marokanec "hello my friend" me tam suverene pripravi o penezenku, takze jsem lehci o 90 euro, ale predevsim o ridicak (kartu jsem hned zablokoval - viz provolane dve stovky). V italii mame zabookovany auto, ze se behem volnyho dne pojedeme podivat do StMoritz a bylo to psany na me, protoze klukum je vsem mene nez 25 a pro ne je to drazsi. No takze jsem na to zvedavej, jak to dopadne.. ale hlavne nemuzu ridit!! KURVAAAAA!!!!

No se Simonem a Tomasem jsme sli na policajty, Simon si proste nemohl nechat ujit moznost udelat brajgl. Tam na nas kazdej sral, proste par lidi tam hazelo par pojmu francouzsky, ja tam opakoval svych dvacet slov, co znam (z toho polovina ale znamena, ze chci jist - coz zrovna neni extra uzitecny), nacez jim tam Simon zacal nadavat, ze jim fucking silnice plati evropska unie a at teda neco fuck delaji - pochybuju, ze mu rozumeli neco vic nez fuck fuck europe fuck morocco fuck - no ale kazdopadne za chvili tam prijel nejakej skoro kravatak s dalsima lidma, ktery mluvili anglicky a zacali to s nama hrozne resit, brali to skoro jako otazku narodni hrdosti, takze jsme jeli na misto cinu, tam byl i nejakej svedek, vsechno jsme to sepsali a cajti se fakt snazili, dokonce uz i vi, kdo to udelal, takze se jenom ceka, kdy toho typka chytnou (coz jsem teda fakt koukal :-)). No kazdopadne ridicak budu mit asi az v cechach. Coz me stve, ale to uz bych se opakoval... No a samozrejme byt o devadesat euro bohatsi bych se taky nezlobil, ale tim at se ten parchant klidne udavi.

-------
No prostě jsem se suše nechal okrást naprosto jednoduchym trikem - zloděj zaujal mojí pozornost, což v kombinaci s pěněženkou v zadní kapse kalhot není zase tak obtížné. No naštěstí se nic tak velkého nestalo, kartu jsem zablokoval okamžitě a jsem pojištěnej, takže mi to nebude nic stát, akorát jsem přišel o sto euro a taky jsem nějakou tu korunu provolal - ale tak za blbost se platí a vyšel jsem z toho relativně v pohodě, občanku a pas jsem měl jinde.

No v Tangeru pak už nic moc zajímavého nebylo, dlouho jsme spali a pak jsme jeli taxíkem k atlantiku za super cenu. Obecně taxíky byly v Maroku dost levný vzhledem ke vzdálenostem a Šimon ještě dokázal dost tvrdě smlouvat (sice ze začátku jsem se cejtli trochu blbě, když pak smlouval o pár korun, což pro nás je nic a pro ně dost - nebo si to aspoň myslim), ale postupem času jsem se trochu obrnil a vzhledem k vlezlosti taxikářů (ale i dalších "svobodných turistických řemesel" - tedy různých nahaněčů a podrždeštníků) jsem se pak Šimonovo smlouváním docela bavil. Svým způsobem to byl souboj buď my nebo oni a v tomhle se to příliš nelišilo od Prahy - taky spousta lidí se snaží co nejvíce odrbat ((západo)evropské) turisty.

No večer jsme jeli na letiště, kde jsme přespali klasicky v letištní hale (pohodlnější než v Milanu - kde průběžně uklízejí vždy třetinu haly a spící pasažery průběžně budí - dokonce někteří zapálení sekuriťáci dbají na to, aby cestující spali vleže) a ráno do Milána, kde jsme měli zase den a neměli co dělat. Měli jsme zabookovaný auto, což byla docela bojovka. Nepůjčují to do 23 let, Luboš zatím nepovažoval za nutné si dělat papíry, o ty moje jsem přišel v Maroku a ostatní byli mladší - nakonec jsme to nějak vykoumali, já jim ukázal potvrzení o odcizení a vydalí jsme se směrem St. Moritz. Chlápek z půjčovny se nám vysmál za otázku, jestli má auto zimní pneumatiky, asi nečekal, co máme v plánu (a když pak ráno od nich kontrolovali auto, tak se asi nestačili divit, že bylo celé od soli). V St.Moritz pracuje Simonovo máma, tak jsme si tam dali dva (já tři) zákusky a šli se juknout po městě. Zpátky jsme chtěli jezdit co nejvíc, jelikož jsme nechtěli spát na letišti (vzhledem k již zmíněným problémům), tak že pojedeme do Livigna. První kopec (2300 metrů) se nám i přes padající sníh podařilo přejet i s letníma gumama, kopec od švýcasrsko-italských hranic) jsme už nedali, klouzalo to tak, že se to nedalo vyjet. Tak jsme trochu zklamaní se vydali do Milána, kde se toho zas tak moc nedělo, tak jsme se tam pro efekt vyfotili a jeli domů.

V neděli dopoledne jsme dorazili do Ruzyně a bylo hnusně.