Kanada 2010

Po necelých třech letech se vracím do země javorového listu, jenže tentokrát místo Vancouveru/Britské Kolumbie jsem se vypravil na východní pobřeží, do provincie Nova Scotia (česky překládáno překvapivě jako Nové Skotsko), konkrétně do univerzitního městečka Antigonish ve východní části této provincie, přibližně 200 km od hlavního města NS Halifaxu.
Samotná provincie je malinká (na kanadské poměry) a má něco přes 50 tisíc km2, což je pro srovnání trochu větší než Slovensko. Oblast je dost řídce zalidněná, což v Kanadě není až tak výjímečný jev.
Účel mé cesty je udělat si hezkou dovolenou, oficiální omluva pro můj výlet je návštěva mojí sestřičky, která je tady už potřetí na výměnném pobytu na StFX University v Antigonish, kde reprezentuje místní uni v cross-country a docela znatelně jim pomáhá k úspěchům na různých meziuniverzitních soutěžích.
Na rozdíl od mé předchozí cesty do Vancouveru jsme tentokrát neletěli z Prahy, ale mnohem méně pohodlněji (ale zase znatelně levněji) z Frankfurtu, v deset ráno našeho času. Jako zkušený cestovatel jsem se snažil vyhnout jetlagu (problémy s časovým posunem) a vzhledem k mému životnímu rytmu jsem to nepovažoval za problém - v pátek v klubu, v sobotu do pěti rána v kasinu (což je půlnoc v Halifaxu) a v neděli jsem si šel pinknout turnájek MPT s tím, že hned po turnaji sednu za volant a pojedu do Frankfurtu, zatímco moji rodičové se snažili alespoň trochu spát. Vydržel jsem v neskutečném marastu řídit do pěti do rána (nevím, proč se svatý Petr rozhodl, že v noci z jedenáctého na dvanáctého dubna musí nad západem Čech a severem Bavorska spustit sněhovou nadílku), načež jsem si spokojeně zdřímnul s vědomím, že jsem připravenej na časový posun a přemítal, jestli by Greizovi stačil Vancouver nebo by musel až na Aljašku, aby chodil spát a vstávat jako Paroubkovo obyčejní lidé :-)
Let Frankfurt - Toronto byl nic moc, už to pro mě nebyl takový zážitek jako poprvé a sedět osm hodin v letadle už nepovažuju za příliš zábavné, zvláště když jsem měl naplánovaný spánek. Jenže v sedě se nedokážu vyspat (proto také nerad cestuju autobusem), tak jsem chvíli zkoušel sledovat nějaké filmy, chvíli jsem se válel zkroucenej jak paragraf na sedačce a chvíli jsem korzoval po letadle a pod záminkou koukání z okénka jsem neustále od personálu somroval střídavě pivo a tomatový džus.
Do Toronta jsme nakonec dorazili včas a v pořádku kolem půl jedný místního času. Přípoj do Halifaxu nám letěl až v sedm večer kvůli mému geniálnímu rozhodnutí, že si zkusíme přebookovat let o dva dny později a prohlédneme si Toronto a uděláme výlet na Niagáry a když se nám to nepodaří, tak budeme mít v horším případě alespoň sedm hodin v Torontu. Celé to bylo vymyšleno geniálně až na dvě drobnosti - zaprvé v Torontu jsme neměli kde přespat, Monča tam má sice nějakou kamarádku, ale příliš se jí to nehodilo; zadruhé letiště překvapivě NEbylo hned vedle CN Tower v Downtownu a za těch sedm hodin (když ještě do tohoto času musíme zahrnout celní kontrolu a odbavení na navazující let) bychom stihli možná tak dorazit do centra a zpět. Nakonec nám pracovnice Air Canada nabídli let někdy v pět odpoledne a po dvou hodinách letu a jedné hodiny časového posunu jsme byli krátce po osmé hodině v Halifaxu, kde na nás čekala sestřička s autem. Do Antigonish nám to trvalo další dvě hodiny autem, ale z cesty už si toho moc nepamatuju, protože jsem padnul za vlast.