První noc jsme přespali v Cheticampu, městě na severu tohoto ostrova na samé hranici národního parku Cape Breton Highlands. Cheticamp je větší vesnička, nemá skoro už ani smysl opakovat, že rybářská, s početnou Acadian (neskloňuju) komunitou - potomků francouzských osadníků, kteří mluví směsí francouzštiny staré tak 400 let a moderní angličtiny. Francouzsky mluvících lidí je v Nova Scotia něco kolem tří procent, ale nejvíce Acadian regionů se nachází právě na Cape Breton Islandu. Kromě toho, že jsme potkali Ginu ze StFX běžeckého týmu (kde je i Monika), která pracuje přes týden právě v Cheticampu a chodí s Dylenem, se nestalo nic zajímavého.
Druhý den ráno jsme byli zkouknout Chéticamp Island (tam jsme bydleli, což je vlastně jenom přes dvousetmetrový mořský pás vzdálené od samotného Cheticampu a je to spojené přírodní hrází, takže technicky vzato je to poloostrov), holky si šly zaběhat a potom jsme vyrazili na Cabot Trail - vyhlídková silnice vedoucí po okraji národního parku (dovnitř žádná cesta nevedla). Na několika místech byly pěší stezky dlouhé od dvouset metrů do patnácti kilometrrů, které byly normálně udržované, ale vzhledem k tomu, že stále ještě nezačala sezona, tak bylo hodně stromů popadaných přes cestu. V kopcích (kolem 400 m n.m.) byl ještě regulerně sníh, i když jsme se nacházeli na 46 stupni s.š., tedy jižněji než v Praze nebo Mariánkách.
Celý Cabot Trail má něco kolem 350 km a s výjimkou asi 40 km highway (záměrně neuvádím dálnice) tvoří okruh, přičemž samotný oblouk národního parku od Chéticampu do Ingonish má kolem 110 km.
Nejprve jsme začali na Skyline Trail, což je asi deset kilometrů od vjezdu do parku a je to asi nejvyhlášenejší stezka v celém národním parku. Je však také bohužel jedna z nejdelších a nejzajímavější je hlavně závěrečná vyhlídka, kde je krásný výhled na može a kde se podle průvodce setkává moře, hory a nebe. Kromě toho se tam dají při troše štěstí potkat losi nebo kojoti. Zejména kvůli kojotům se nedoporučuje chodit osamotě a neozbrojen - týden před naší návštěvou přesně na této stezce smečka těchto šelem roztrhala nějakou mladou holku. Na cestě bylo docela dost sněhu a já jsem měl celý den mokré boty a žádné na převlečení, takže paráda :-) Mokré boty ale nebylo to, co mě během toho dne rozhodilo - ale o tom později. Vyhlídka však za trochu nepohodlí stála a po cestě zpátky jsme dokonce zahlédli nádherného losa, chvíli jsme ho stopovali, ale vyfotit se nám ho bohužel nepodařilo. Zpátky k auto jsme dorazili skoro až v půl čtvrté odpoledne a čekal nás ještě dlouhý výlet.
Kromě pár vyhlídek na focení jsme projeli celý park skoro bez přestávky, takže jsme stihly ještě dvě stezky. První byla spíše jenom pěkná pláž přímo na otevřeném Atlantiku, kde jsme udělali pár fotek a potom jsme se vydali na poslední vycházku, prakticky na jihovýchodním konci národního parku, která byla zaměřena především na možské ptactvo.
Skončili jsme asi v půl osmé, ještě za světla, a čekala nás cesta domů. Původní plán (ještě před výletem) bylo, že přespíme v Sydney, NS, nebo v nejbližším okolí. Sydney je průmyslové město a s populací přesahující dvacetitisícovou hranici je s přehledem největším městem na ostrově Cape Breton. Jedná se o poměrně oblíbenou turistickou destinaci, především pro cestovatele, kterým nepříjde divný, že se do Austrálie letí s přestupem v Montrealu nebo v Halifaxu a nakonec stráví dovolenou na Cape Breton místo mezi klokany - těch historek jsme si u Giny vyslechli docela dost :-)) Důvod, proč jsme nakonec do Sydney nejeli, je prozaický - Monika našla levné ubytování za dvacet dolarů a když to před odjezdem kontrolovala, zjistila, že se jedná o dolary australské. Po novém hledání jsme nenašli nic pod šedesát dolarů a ze soboty na neděli jsme spali opět u Giny v Chéticampu.
Cesta zpátky byla docela bojovka. V Ingonish se nám nepodařilo natankovat (přeci jenom bylo už půl osmé a benzínka měla zavřeno) a nejbližší možnost doplnit pohonné hmoty byla 120 km směrem na jih (měli jsme původně v plánu dokončit celý okruh) a nebo 110 km zpět v Chéticamp. Rozhodli jsme se pro jistější a bezpečnější variantu a vrátili se stejnou cestou, ale benzín na 150 km podle displeje nás do extáze zrovna nedostávalo. Celou cestu jsem se těšil, jak si večer zajdeme na jídlo do restaurace, jenže když jsme dorazili do Chéticampu v půl desáté, jediná otevřená restaurace právě zavírala (a to byla sobota!!) Nakonec jsme skončili v nějakém fastfoodu na kebabu, který ani nebyl pořádný kebab (i když mi to docela bodlo). Trochu jsem z toho byl špatnej, postihla mě menší cestovatelská krize. Nemám problém být v přírodě daleko od civilizace, chápu, že to má svoje kouzlo, nicméně být v rádobycivilizaci, kde v sobotu večer není otevřená benzínka (nechci domýšlet, co bychom dělali, kdybychom pokračovali na jih), kde je jedinej bufet, který je cítit přepáleným olejem a vědět, že další možnost občerstvení je až 200 km odtamtud - to mě opravdu nerajcuje. Navíc to vše jenom proto, že sezona začíná až za dva týdny (potom to údajně žije).
Menší krizi jsem překonal, druhý den jsem byl už v pohodě a s Dylanem jsme se vydali na kraj parku (hned za Chéticampem) a především doplnili nádrž. Holky si šli zaběhat a my šli ještě zkouknout jednu stezku, juknout na pár vyhlídek a udělat několik fotek.
Kolem druhé odpoledne jsme se vydali po pobřeží zpět do Antigonish. Po cestě jsme se zastavili v městečku Judique, kde v místním keltském hudebním centru (kulturák pro Judique + spádovou oblast asi 50km) se konal koncert keltské hudby. Tradiční nedělní odpolední posezení lidí z oblasti, především pro dříve narozené, ale stále čilé občany. Keltské a galské kořeny jsou v celé provincii patrné (doufám, že se moc nepletu, přeci jenom se v tom až tak nevyznám a spíše popisuju svoje dojmy než objektivní skutečnost) a místní lidé jsou na ně patřičně hrdí, proto se snaží udržovat zvyky, slaví se tady dokonce i Skotské (případně Francouzské) svátky. Poseděli jsme u pivka a hudby a občas jsme si šli zatancovat, jejich hudba byla poměrně jednotvárná, ale chytlavá. Jejich tanec byl mix točení dokola s partnerkou, točení do kola všichni, různé průvody a nebo stepování, kdy se chlapi a ženský postaví do řady proti sobě a stepují do rytmu hudby (žádný předem daný systém v tom ale není, takže jsem tam tancoval chaoticky, zato však s nasazením a energicky a dostalo se mi pár pochvalných poplácání po rameni). No už jsem prozradil, že jsem si šel taky skočit, vytáhl jsem Monču, dokonce i taťka se nechal vytáhnout od nějaké místní babči (ale nakonec stejně skončil s nějakou mladou holkou, trochu se to pomotalo :-)). Celá ta sešlost vypadala trochu jako v Hobitíně z Pána prstenů - na dlouho očekávaném dýchánku - akorát to bylo vevnitř. Bylo to velice příjemné setkání s místními zvyky, rozhodně příjemnější obyčej než zavírání benzínek v šest večer :-)
Celé setkání trvalo asi čtyři hodiny a zpátky do Antigonish jsme dorazili už za tmy v dešti. Dnešní den (pondělí) jsem tak střídavě projížděl fotky, dělal věci do školy a s Davidem jsme si byli zacvičit. Abych toho hubnutí ale neměl příliš, tak jsme si s taťkou udělali Steaksgiving - koupili jsme si asi kilo hovězího v akci za 6,5 CA$ - rozhodně nejvýhodnější koupě jídla za celý náš pobyt :-)
No comments:
Post a Comment